Mrtvá dívka

Interloper

S připitomělým culením jsem procházela chodbou, přemýšlejíc nad Colovými plnými rty, když v tom jsem uslyšela šeptání a tiché chichtání. Zbystřila jsem a pohledem se snažila najít zdroj toho otravného dívčího chichotání. U skříňky stály dvě prvačky a obě zasněně hleděly stejným směrem. Rozhodla jsem se tedy zjistit, co je tak rozptýlilo a v tom jsem uviděla vysokého kluka s černými rozcuchanými vlasy, které i přes to působily upraveně, jak stojí u skříňky s číslem 106. Zlostí jsem zrudla a silně stiskla ruce v pěst. Celá rudá jsem napochodovala k vetřelci u Miiny skříňky a když jsem se dostatečně přiblížila, dvířka s číslem 106 jsem silně zabouchla. Nechápající mladík překvapeně zamrkal, načež ke mně sklopil zrak.

„Co to jako děláš?!" okřikl mě a se zlostí v očích si mě celou prohlédl.

„Vypadni od té skříňky," zavrčela jsem a rozčílením se mi utvořilo několik vrásek na čele.

„Seš nemocná nebo co?" řekl o něco klidněji, aby na sebe zbytečně nestrhával pozornost. Ovšem na to už bylo pozdě, jelikož nás pozorovali všichni přítomní.

„Tohle je Mii skříňka." Prst jsem zabodla do modrých dvířek a druhou ruku si dala v bok.

Dustin otráveně protočil očima. „Joo, po tý mrtvý holce... To jsi do ní byla zabouchlá, že se tak staráš?" optal se s povrchním úšklebkem a mírně naklonil hlavu na stranu.

Vřelo to ve mně. Připadala jsem si jako sopka, která každou chvílí vybuchne a zabije všechny okolo. V mém případě tedy jenom jednu osobu a to Dustina Barbera. Moje pěst se ještě více upevnila a mé nehty se mi zaryly do dlaně. Hlasitě jsem zavrčela a následně se napřímila. „Mia... Byla moje sestra, ty kreténe!" vykřikla jsem hlasitě, díky čemuž jsem na sebe strhla ještě více pozornosti. Dustin se překvapeně zarazil a z jeho tváře na zlomek vteřiny zmizel jeho povrchní úšklebek. Periferně jsme si všimla drobounké blondýnky, která se prodírala davy zvědavých čumilů.

„Megan," oslovila mě a pomalu ke mně, pozorujíc mojí zaťatou pěst, přistoupila. Myslím, že se bála, aby ji náhodou ještě nějaká ta rána nepřilítla. Jejími malými dlaněmi se dotkla mé paže a mírně se mnou zacloumala. „Koukej, budeš akorát za psychicky nevyrovnanou zoufalku," šeptla tak, abych to slyšela pouze já, s čímž se rozhlédla po celé chodbě. Její pohyb hlavou jsem napodobila. Všimla jsem si několika vyděšených, zaujatých nebo dokonce i pár nadšených pohledů. Moje pěst se uvolnila, načež jsem se podívala na mé zkrvavené dlaně. Dustina jsem naposledy probodla pohledem a prodrala se davem pryč. Zamířila jsem na záchody, kde jsem měla soukromí. Ruce jsem strčila pod studený proud vody a nechala ho, aby krev z mých dlaní smyla. Z levého oka mi utekla neposedná slza, kterou jsem si následně rukávem od černé mikiny setřela.

„Jsi v pohodě?" ozvala se za mnou Bethany. Podívala jsem se před sebe a v zrcadle si všimla odrazu malé blondýnky se starostlivým pohledem, která stála několik kroků za mnou a ke svému tělu tiskla červenou kabelku. Nejspíše doufala, že by jí posloužila jako štít, kdybych se náhodou zbláznila.

„Nikdy mi nebylo líp," odsekla jsem ironicky a pohled opět sklopila k dlaním, ve kterých zůstalo osm malých ranek od mých nehtů. Vypnula jsem tekoucí vodu a přešla k fukaru na ruce. Teplý vzduch mě na poraněných dlaních štípal, ale i tak jsem ho nechala dál proudit na mé mokré ruce.

„Megan, snažím se ti pouze pomoct," promluvila tiše, že jsem jí skoro přes hlasitý zvuk starého sušiče na ruce, neslyšela.

„Pomoct? Bethany moje sestra je mrtvá! S tím nic neuděláš, tak mi dej pokoj." Svůj batoh, který jsem po příchodu na dívčí záchodky hodila na zem, jsem zvedla a přehodila si ho přes jedno rameno. Prošla jsem okolo rozmrzelé Bethany a vrazila do dveří, které mě opět vyplivly do víru Princetonské střední. Aniž bych se zastavila pro učebnici, jsem napochodovala do učebny chemie a usadila se na své místo. Po nějaké době přišla i Bethany se zarudlýma očima a bez jediného pohledu na mě, se posadila vedle své kamarádky roztleskávačky. Svůj batoh jsem tedy položila na židli vedle, kde obyčejně sedává Bethany a se sklopeným zrakem k lavici, jsem vyčkávala na příchod učitele.

Na chemii máme toho samého profesora, jako na fyziku, tedy pana profesora Curtise, alias opičku s brýlemi. Stoupl si za katedru a celou třídou projel pohledem, aby si všiml, kdo z uličníků nestojí.

„Campbellová, nevím, jak to chodí u vás doma, ale my tu máme ve zvyku se zdravit," napomenul mě, když si všiml, že jediný, kdo sedí, jsem já. S protočením očí jsem vstala a zapřela se rukama o desku lavice.

„Prosím tě, ty se tváříš, jak kdybys měla za tři minuty umřít." Zavrtěl hlavou a s pokynutím ruky nám oznámil, abychom se posadili. Ruce jsem si strčila do kapes od mikiny a pozorovala sprosté malůvky, které už několik let byly do desky vyryté. Tady je vidět, jak se na téhle škole šetří. Ucítila jsem na sobě něčí pohled a tak jsem se rozhlédla po celé třídě. Všimla jsem si Dustina, který mě propaloval svým sžíravým pohledem, doplněným jízlivým úšklebkem.

„Cambellová, kam zase koukáš?" Se zaslechnutím mého jména jsem natočila svojí hlavu opět dopředu. „Seš dneska nějaká divná," oznámil mi se zavrtěním hlavy a znovu se začal věnovat svému nezáživnému výkladu. Periferně jsem zahlédla Bethany, která mě svýma zelenýma očima s perfektní kočičí linkou, ublíženě pozorovala. Na těch záchodcích jsem to přehnala, nezasloužila si, abych na ní byla takhle nepříjemná... Obzvláště po tom, co všechno pro mě udělala, proto bych to měla co nejdříve napravit.

---

Bethany se mi po celý den vyhýbala. Vždy, když už jsem šla za ní, buď zmizela nebo mě odbyla s tím, že nemá čas a hned nato někam odešla. Pro mé štěstí, jsme dneska měly tělocvik a tam se mi prostě vyhnout nijak nemůže, jelikož jsme spolu ve dvojici.

„Beth?" šeptla jsem s dávkou viny v hlase směrem k blondýnce v růžových kraťasech a bílým tílku. Bethany stála co nejdále ode mě, to šlo a naštvaně si podupávala pravou nohou. Se zaslechnutím svého jména mírně natočila hlavu ke mně, ovšem nejspíše jsem jí nestála ani za jediný krátký pohled. „Celý den se ti snažím omluvit za to ráno. Proč se mi vyhýbáš?" Drobounká blondýnka po mě hodila nasupený pohled. Alespoň někam jsme se pohnuly! Bethany chytila basketbalový míč, který jí hodila Danna a rozeběhla se s driblováním ke koši. Dvojtaktem poslala míč přesně do vysoko posazeného koše a já dopadající míč chytila do svých poraněných dlaní. Bolestí jsem silně stiskla víčka k sobě, načež si míč dala mezi paži a žebra, abych mohla ruce zkontrolovat. Po nějaké chvilce jsem opět došla k Bethany, která už dávno stála v řadě.

„Bethany, já se ti omlouvám, za to, co jsem ti na těch záchodcích řekla. Byla jsem rozzuřená a nepřemýšlela jsem nad tím, co říkám. Nemyslela jsem to tak... Vím, že pro mě děláš první poslední a já se ti za to odvděčuju tímhle způsobem." Sama nad sebou jsem zavrtěla hlavou.

Bethany ke mně natočila svoje drobounké tělíčko a chvíli mě pozorovala. V jejích očích jsem už neviděla naštvání, ovšem pořád to ještě nebyla ta stará milá Bethany. S hlasitým oddechnutím protočila oči v sloup. „Jo, neměla jsi to říkat," potvrdila. „Ale na jednu stranu to chápu. Taky bych na tvém místě takhle vyjela. Představa, že bych měla přijít o Shannon mě víc, než děsí a proto... Ti odpouštím." Nadšeně jsem ji objala. „Ale," namítla, načež se ode mě odtáhla. „Už se mnou takhle nikdy nemluv." Varovně si mě prohlédla, na což jsem s radostí přikývla.