Mrtvá dívka

Are you drunk?

Megan Campbell

Nečekala jsem, že to Dustina tak vytočí. Ani bych se nedivila, kdyby on sám podváděl chudinky holky, které s ním chodily. Měl sice právo být naštvaný, ale jeho senzitivní reakce mě až překvapila...

Když jsem došla domů, máma byla pořád v obchodě a z ložnice se ozývalo tátovo typické pisklavé chrápání. Zamířila jsem tedy rovnou do pokoje, jelikož moje misofonie se stále zhoršuje a kdybych poslouchala ten otravný zvuk déle než minutu, skutečně bych se zbláznila. Můj žaludek na tom byl už mnohem lépe, ovšem jídlo raději ještě vynechám. Posadila jsem se na postel, opřela se o zeď a na mobilu zkontrolovala, zda mě někdo nesháněl. Nikdo po kontaktu se mnou očividně netouží, proto jsem mobil odložila na starší noční stolek a vyměnila ho za knihu, kterou jsem si půjčila v knihovně.

I přes to, že nebyl děj až tak záživný, ztratila jsem pojem o čase a do přítomnosti mě vrátilo až trojité zaklepání na dveře. „Pojď dál."

Do pokoje vstoupil táta, který už vypadal mnohem odpočatěji. Zapínal si poslední knoflík u košile a mě si zvědavě prohlédl. „Je ti lépe?"

„Mnohem. Byla jsem se projít, když jsi spal. Čerstvý vzduch mi udělal dobře."

Táta souhlasně přikývl a na svých hodinkách zkontroloval čas. „Mamky známá má dnes oslavu a my jsme byli pozvaní, tak pokud ti to nebude vadit, nechám tě tu o samotě."

„Jen běž, já stejně musím číst." Zvedla jsem do vzduchu knihu s tmavým obalem a prstem zaťukala na tvrdé desky. Taťka se pouze usmál a s rozloučením za sebou zavřel dveře.

Byla jsem zhruba v polovině knihy, když se domem ozval zvonek a pořád ten drnčivý zvuk neustával. „Ježiši, to snad hoří?!" řekla jsem si sama pro sebe podrážděně, jelikož daná osoba stále ze zvonku nesundala prst. Když jsem otevřela vchodové dveře, s překvapením mi vystřelilo obočí nahoru. Nemohla jsem uvěřit, že na popraskaných dlaždicích stojí Dustin, opírající se dlaní o zvonek.

„Můžeš laskavě tu tvojí pracku sundat z toho zvonku?" Založila jsem si ruce na hrudi a mírně naklonila hlavu.

Dustin se odrazil od zdi domu a nemotorně se zakymácel. Teatrálně protočil očima a následně mlaskl. „Čau, Megaan," pronesl protáhle a následně se uchechtl.

„Ty jsi opilý?" zeptala jsem se vyčítavě. Dustin aktivně přikývl a dvěma prsty naznačil, že jen 'trošičku'. Na ulici jsem si všimla jeho zaparkovaného auta a s neuvěřením v očích si ho prohlédla. „Ty jsi v tomhle stavu řídil?"

„V jakým stavu, Megan? Já jsem v pohodě," namítl na svojí obranu a rozešel se dovnitř.

„Kam si myslíš, že jdeš?"

„Dovnitř," odpověděl prostě a ještě k tomu drze zavrtěl hlavou. Nesouhlasně jsem si povzdechla, ovšem nemůžu ho nechat teď řídit. Zavřela jsem za ním dveře a následovala ho do obývacího pokoje, kde se usadil do tátova křesla, z něhož měl výhled na celou místnost. „Hmm."

„Co 'hmm'?"

„Máte to tu... zajímavý."

„Hele, jestli sis do mě přišel kopnout, aby sis spravil náladu, tak zase může jít." Rukou jsem střelila směrem, kde se nachází vchodové dveře a druhou si dala v bok.

„Však jsem nic neřekl, proboha... Ale asi půjdu, vlastně ani nevím, co tu dělám." Kluk s rozcuchanými vlasy se vyzvedl opět na nohy. Pomalu přešel ke mně a zůstal stát, přičemž si zkoumavě prohlížel můj obličej.

„No, prosím..." Chtěla jsem mu ustoupit v cestě, ovšem on mě rukou zastavil. Pohledem jsem střelila po jeho dlani, která mi bránila v pohybu a nechápavě se zamračila. „Co to zase děláš, Dustine?" Zvedla jsem zrak zpět k němu a nakrčením čela ho pobídla k odpovědi.

„Něco, čeho asi budu litovat..." odpověděl tiše, načež si mě přitáhl blíže k sobě a než jsem stihla jakkoli zareagovat, spojil naše rty. Stuhly mi všechny svaly v těle a můj mozek odmítl spolupracovat. Dustin pohnul rty a svojí dlaň, která ještě před chvíli svírala mojí paži, položil na má záda a ještě více si mě k sobě přitáhl. I když můj rozum mi říkal, abych ho okamžitě od sebe odstrčila a jednu mu rovnou vrazila, tělo křičelo něco jiného. Mé rty začaly spolupracovat s těmi jeho a své ruce jsem mu obmotala okolo krku, přičemž jsem si prsty začala hrát s jeho vlasy. Dustin přidal na intenzitě polibků a druhou rukou mi začal jezdit různě po těle. Začal couvat, dokud nespadl zpět do křesla, načež si mě na sebe posadil a své ruce přemístil na mé boky. Mezi dravými polibky bylo slyšet hlasité funění, jak jsme se oba snažili popadnout dech. Po nějaké chvíli Dustin své ruce přesunul ke knoflíku mých riflí, načež můj mozek opět naskočil a okamžitě mě zalarmoval.

„Dustine..." vydechla jsem mezi polibky a snažila se jeho ruku zastavit. Ovšem on mě neposlouchal. Odtáhla jsem se od něj a vážně se zamračila. „Nech toho." Vymanila jsem se z jeho sevření a poodstoupila o něco dál, přičemž jsem si opět zapnula kovový knoflík.

„Nedělej divadlo, Megan. Já vím, že to chceš."

„Ne!" vyhrkla jsem okamžitě.

„Budu lepší než Cole." Dustin se postavil a udělal krok ke mně, na což jsem zareagovala dalším krokem vzad. Sklopila jsem zrak a jedním prstem se podrbala na čele.

„No do prdele," pronesl překvapeně. „Vy jste spolu nechrápali."

Protočila jsem očima a zkřížila si ruce na prsou.

„Takže ty jsi pořád panna." Vydedukoval si podle mé reakce a na obličeji se mu utvořil úšklebek.

„Musíme tohle řešit?"

„Ne..." odpověděl nepříjemně. Ostře si mě prohlédl a následně prošel okolo mě. „Jestli o tomhle někomu cekneš, budeš toho litovat," zavrčel varovně, načež za sebou bez rozloučení zabouchl dveře. Zůstala jsem stát na stejném místě. Zmateně jsem svraštila obočí, s čímž jsem si palce přejela přes rty, které mi stále pulzovaly. Nevím, jak dlouho jsem stála pořád na jednom místě, ale ani jsem se nehnula, dokud se domem opět nerozezněl zvonek. Prudce jsem se otočila, srdce mi nadskočilo a nejistě jsem se kousala do spodního rtu. Přešla jsem ke dveřím a rychle sáhla po klice.

„Du-," zarazila jsem se v půli slova, když se přede mnou zjevil Cole s orchidejí v ruce.