Mrtvá dívka

The Raven

Uběhl nějaký čas od toho strašného dne. Moje modřina na nose už není vidět, ruka je už téměř vyléčená a Colův monokl už také vidět není. Několikrát mi volala paní Barberová, zda si mojí výpověď nechci rozmyslet, jelikož se Gavin ke všem opatrovnicím chová příšerně, a proto každá po pár dnech skončila. I když mi ten malý nezbeda chybí, nemůžu se tam vrátit. Dustin se mi vyhýbá obloukem a čím dál častěji chodí za školu, což mě nijak netrápí.

„Megan?" oslovila mě dívka s havraními vlasy, čímž mě vyrušila od pozorování Cola, který mi přijde nějaký jiný.

„Ano?" Otočila jsem se na ní s úsměvem.

„Nevím kvůli čemu jsi dala výpověď... ale kdyby sis to zkusila ještě promyslet, tak bych-"

„Brooklyn, já se už nevrátím. Gavin mi sice chybí, ale já prostě nemůžu." Znovu jsem se opřela o sloup a svojí pozornost přemístila na Cola a jeho kamarády. Všechny jsem si je pečlivě prohlédla a najednou mi došlo, proč se mi zdá jiný. Oproti svým kamarádům a zároveň spoluhráčům je pohublý. Vždy patřil k těm více svalnatým, ale teď má větší svaly i Matthew, který z nich byl vždy nejmenší. Znepokojeně jsem se narovnala. Cole se rozhlédl kolem, díky čemuž si všiml mého upřeného pohledu. Něco řekl a s poplácáním Diona na zádech, se rozešel mým směrem. Věnoval mi dlouhou pusu a úsměvně naklonil hlavu. „Děje se něco?"

„Cože?" nervózně jsem zamrkala a upravila si popruh od batohu na rameni.

„Vypadáš zamyšleně."

„Poslední dobou mi přijdeš jiný."

„Provedl jsem něco?" optal se kousavě.

„To ne!" vyjekla jsem a chytla ho za ruku. Sklopila jsem zrak a různě začala proplétat naše prsty.

„Tak jak to myslíš?"

Podívala jsem se mu do jeho zelených očí a snažila se z nich vyčíst, zda tuší, na co narážím. Napadlo mě, že si neuvědomuje, že zhubl nebo si to nechce připustit. Mírně jsem přivřela oči a váhavě se nadechla. „Nevím, zda to je úplně nejlepší řešit tady."

„Aha. Pokud myslíš mojí váhu," řekl téměř neslyšně, „to je jen reakce na chemoterapie." Jízlivě se usmál a pustil mojí ruku. „Budu muset jít, za chvíli zvoní."

„Počkej, jestli se tě to nějak dotklo... Měl bys vědět, že tě miluju a vždycky budu milovat proto jaký jsi... ne kvůli tvým svalům." Cole se prázdně zadíval za mě, po chvíli mlčky přikývl a odešel. Strčila jsem si za ucho překážející pramen vlasů a s myšlenkami u Cola, se vydala do učebny biologie.

Posadila jsem se do zadní lavice a na mém starém mobilu zkontrolovala čas. Podívala jsem se do levé části třídy, kde obyčejně sedívají dvojčata, ovšem dnes tam není ani jeden z nich. Měla jsem s Brooklyn vidiny nebo opravdu zmizela? Pochybuji, že by kvůli mému odmítnutí hlídat Gavina, odešla, musí v tom být něco jiného. Mojí pozornost ovšem upoutala hubená blondýnka, která vtrhla do třídy chvíli před učitelkou. Se sklopenou hlavou přešla přes celou třídu až k mé lavici, kde se následně usadila. Nechápavě jsem nadzvedla obočí a celou si jí prohlédla. „Potřebuješ něco?"

„Chtěla jsem si s tebou promluvit," šeptla a koutkem oka se na mě podívala.

„Je hodina, pokud sis nevšimla." Pohled jsem odvrátila ke katedře, za kterou seděla slečna Coxová, která nám dnes supluje.

„Jenže jinak se mnou nemluvíš," namítla Bethany, která stále pozorovala své ruce položené na dřevěné desce.

„A proč asi?" sykla jsem se zavrtěním hlavy. Uslyšela jsem dlouhé a hlasité usrknutí. Podívala jsem se tedy na slečnu Coxovou, která svírala svůj hrneček s anglickým čajem s mlékem v rukách, přičemž nás obě skenovala zpoza svých nových brýlí. „Neruším vás?"

„Ne," odpověděla Bethany okamžitě.

„To je sice hezké, ale vy mne ano. Jdi si sednout na své místo, Brownová," přikázala mladá učitelka s pokynutím hlavy k lavici, kde Bethany obyčejně sedává. Blondýnka se tedy s protočením očí zvedla a s kabelkou v ruce se vydala na své místo. Tuším, že tímhle její snaha si se mnou promluvit ještě neskončila.

O další hodině literatury nám učitelka zadala povinnou četbu. Vydala jsem se tedy do školní knihovny, kterou jsem už nějakou dobu nenavštívila a zamířila do části s americkými romantickými spisovateli. „Havran... Havran," šeptala jsem si pro sebe, když jsem hledala dílo Edgara Allana Poa. Až po chvíli jsem tmavý obal uviděla v horní poličce knihovny, kam jsem s mojí výškou nedosáhla. Přitáhla jsem si tedy malé dřevěné schůdky a natáhla se po zaprášené knize. Prsty jsem přejela po černém přebalu a knihu otevřela, načež si přičichla ke stránce. Miluji vůni knih, ať už těch nových nebo starých. Slezla jsem zpět na zem a knížku zavřela. Pozorovala jsem temného havrana, sedícího na větvi, když v tom jsem uslyšela odkašlání. Zvedla jsem zrak a podívala se před sebe, kde stál kluk s havraními vlasy a jeho klasickým šibalským úšklebkem.

„Sleduješ mě?"

„Nebuď naivní," řekl arogantně, přičemž zavrtěl hlavou. „Jdu si jen pro četbu." Prošel okolo mě a sáhl po knize v horní polici. Zamával mi s ní před obličejem a potutelně se usmál.

„Vždyť jsi ani nebyl na hodině," prohodila jsem s podezřením v hlase.

„No a?"

„A nečteš."

„Co prosím? Já miluju..." na chvíli se odmlčel a sklopil zrak ke knize v jeho ruce. „Edgara Allana Poa?" Mírně se zamračil a poté zvedl zrak opět ke mně, přičemž rozhodně přikývl. Nadzvedla jsem obočí a celého si ho prohlédla.

„Fajn, přiznávám..." ruce zvedl do vzduchu, načež knihu zastrčil do poličky mezi anglické spisovatele. Svýma karamelovýma očima se podíval zpět na mě a rentgenově si mě prohlédl.

„Tak co chceš?" optala jsem se netrpělivě a nervózně si přešlápla.

Poraženě si oddechl a udělal nejistý krok dozadu. „Chtěl jsem se ti omluvit." S posledním slovem udělal znechucenou grimasu, jakoby snědl citrón a nepatrně pokrčil rameny.

„Děláš si srandu, že jo?" Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a mírně naklonila hlavu.

„Ne?"

„Dustine,já nejsem ta, které se máš omlouvat. Pokud to chceš opravdu napravit, tak nás oba nech být, ano? Nevšímej si mě a ani Cola, bude to tak lepší." Rychlým krokem jsem prošla kolem něho, když v tom mě zastavil a otočil si mě obličejem k sobě. Jeho dech se pomalu zrychloval a zrakem tikal různě po mém obličeji než se zastavil u mých očí. „Nevím, jestli to dokážu." Šeptl téměř neslyšně.

Nechápavě jsem svraštila obočí. Všiml si mého zmatku v očích, načež jeho stiskl povolil a po chvíli mě pustil úplně. Prudce zavrtěl hlavou a rychle odešel pryč. Stála jsem mezi regály jako přilepená a snažila si to v hlavě přebrat. I přesto, že mě uchopil jako minule, u Barberových doma, nešel z něho strach... V jeho očích jsem viděla změť různých emocí, ale agrese tam nebyla.