Mrtvá dívka

Empty inside

„Megan?" Uslyšela jsem za sebou dívčí hlas. Zavřela jsem skříňku a podívala se na blondýnku s kruhy pod očima.

„Potřebuješ něco?" Učebnice jsem si přitiskla k hrudi a prohlédla si Bethany, která dneska vypadala naprosto příšerně. Možná jsem vypadala podobně, jelikož se Barberovi vrátili pozdě a já šla spát až v jednu ráno. Na dnešek jsem toho moc nenaspala a jak to vypadá, Bethany taky moc ne.

„Já... Chtěla jsem se ti omluvit." Provinile sklopila zrak. Bylo mi jí líto, to sice ano, ale modřina na mém nose mi pokaždé připomene, proč jsem na ní tolik naštvaná. Chybí mi její objetí, když mi je zle, ale ona si musí uvědomit následky svých činů.

„To je hezký, ale já-" mojí řeč přerušila hlasitá rána. Otočila jsem se tím směrem a uviděla Cola, který silou flákl Dustinem o skříňku. Bez jakéhokoliv slova jsem se rozeběhla za nimi.

„Cole!" vyjekla jsem zděšeně a snažila se ho od Dustina odtrhnout. „Pusť ho!" Všichni na chodbě se ohlíželi naším směrem, či dokonce někteří zvědavci se zastavili a všemu přihlíželi. Až po chvíli se mi Cola podařilo oddělit od namáčklého Dustina na skříňce, který se okamžitě otočil a zaujal bojový postoj.

„Ty seš takovej hajzl, Barbere!" křikl po něm hlasitě a naštvaně zatnul svaly. Dustin se arogantně zakřenil, což Cola ještě více dopálilo. Viděla jsem mu v obličeji, jak moc je naštvaný... Takhle jsem ho nikdy zuřit neviděla. „Cole..." šeptla jsem tiše a dotkla se jeho ruky. Cole okamžitě ucukl a naštvaně si mě prohlédl. „Ty na mě nesahej!"

Zaraženě jsem zamrkala. „Prosím?" Cole znechuceně zavrtěl hlavou a rychle se prodral davem pryč. Sledovala jsem ho jak mizí a až když mi zmizel z dohledu úplně, podívala jsem se na Dustina. „Co jsi mu řekl!?" křikla jsem po něm. Černovlasý kluk pouze s vítězným úšklebkem pokrčil rameny a vydal se pryč. Nechápavě jsem sledovala jeho záda.

Když jsem se vzpamatovala, rozeběhla jsem se tím směrem, kudy šel Cole.

Hnědovlasého kluka s bundou v barvách a znakem naší školy, jsem uviděla sedět venku na lavičce dál od školy. Neřešila jsem, že za chvíli bude zvonit, protože tohle pro mě bylo mnohem důležitější, než nějaká hloupá anglina. „Cole?" Opatrně jsem k němu přistoupila a stoupla si před něj. Zvedl hlavu, kterou měl zabořenou ve svých dlaních a zamračeně si mě prohlédl.

„Jdi pryč, Megan." Odvrátil ode mě pohled a tiše si povzdechl.

„Neodejdu, dokud mi neřekneš, proč jsi na mě naštvaný." Zkřížila jsem si ruce na prsou, abych mu dala jasně najevo, že se ani nehnu.

„Proč jsi mu to řekla? Víš jakou práci mi dalo, abych to, že mám rakovinu, udržel v tajnosti? A ty to řekneš tomu největšímu debilovi na škole, aby to mohl všude rozhlásit. To jsi to rovnou mohla rozhlásit ve školním hlášení." Zklamaně zavrtěl hlavou.

„Já..."

„Teď se můžu rozloučit s fotbalem," přerušil mě a vyčítavě se na mě podíval.

„Cole, já se strašně omluvám, opravdu. Když jsi mi to řekl, tak jsem stála zrovna u ploténky o kterou jsem si popálila ruku. Dustin mě pak zavezl do nemocnice a cestou domů jsem mu to bezděky řekla. Nechtěla jsem, ale prostě to ze mě vylítlo."

„Jo ono to z tebe vylítlo... Megan, já ti to řekl, protože jsem ti věřil..." na chvíli se odmlčel. „Ze mě taky mohlo bezděky vylítnout, že jsi ještě nedávno byla ve cvokárně."

Šokovaně jsem se zamračila a mírně pootevřela rty. Do očí se mi nahrnuly slzy. „To jsi neřekl." Po tváři mi stekla jedna slza. Cole si nejspíše uvědomil svá slova a provinile nakrčil čelo. „Promiň... tohle jsem přehnal." Natáhl ke mně ruku, ale já udělala krok dál od něj.

Začalo mě bolet v krku, jak jsem se snažila zadržet pláč. „Jo, to jsi teda přehnal. Cole, já to řekla, protože jsem na to už ten den neměla. Bethany mě vyhodila na ulici a ty jsi mi řekl, že umíráš! Sakra, byla jsem z toho všeho v šoku a prostě jsem si neuvědomila, před kým jsem to řekla."

„Dobře, ale snaž se vžít do mé situace... Fotbal je pro mě vším a všichni teď na mě budou koukat jako na chudáčka. Nechtěl jsem, aby mě někdo litoval."

„To neomlouvá to, co jsi před chvílí řekl... Je hezký vědět ,co sis o mě celou tu dobu vlastně myslel." Po tváři mi stekla další slza.

„Megan, sama víš, že to není pravda." Postavil se a natáhl ke mně ruce. Udělala jsem další krok zpět. „Nech mě být, Cole... Možná jsme to všechno až moc uspěchali." Hřbetem ruky jsem si setřela slzu, která mě šimrala na obličeji a vydala se pryč. Kašlu na blbou školu, tam mě dnes už nikdo neuvidí.

---

Panoval ve mně vztek, lítost a pohlcovala mě úzkost. Dustin to přehnal, na tohle neměl právo. Zamířila jsem tedy do ulice Hamilton Avenue, kde jsem se rozhodla na něj počkat. Posadila jsem se na lavičku na druhé straně ulice a jako ostříž sledovala každičký pohyb. Je mi jedno, že tu třeba prosedím celé své mládí, ale tohle si s ním chci vyříkat hned.

Po nějaké době mě začala bolet záda a proto jsem vstala. Rozhodla jsem se jít protáhnout na roh ulice, kudy Dustin chodívá. S mým překvapením jsem uviděla černovlasého kluka, který sebejistě vykračoval ulicí ke svému domu. Nasupeně jsem mu vyšla naproti. Barber si mě všiml, když už jsem byla malinký kousíček od něj.

„Jak jsi to mohl udělat?!" vykřikla jsem a vší silou do něj strčila. Dustin se pobaveně ušklíbl a zaujal laxní postoj, snad aby mě ještě více naštval.

„Dustine, ty jsi takový hajzl. Vím, čeho jsi schopný, ale nevěřila jsem, že bys měl žaludek na to, abys všude o Colovi rozhlásil, že má rakovinu. Zmýlila jsem se v tobě. Myslela jsem, že v hloubi duše jsi hodný, ale ty jsi jenom prázdná chodící schránka. Máš úplně vysmažený mozek z toho hnusu, který bereš," na chvíli jsem se odmlčela. „Že ti není ze sebe špatně..." zavrtěla jsem hlavou a obešla ho, abych mohla odejít. Na chvíli jsem se ještě zastavila. „Jo a vyřiď Gavinovi, že jsem ho ráda poznala... Nakonec se ti to fakt povedlo." Po tváři mi stekla slza, rychle jsem se vydala pryč, nechávajíc za sebou Dustina s celou jeho rodinou.