Mrtvá dívka

Just stupid

„Koho vůbec budeš hlídat?" optala se Bethany, odhazujíc okraj od posledního kousku pizzy zpět do krabice. Se zavrtěním hlavy jsem se přes stůl natáhla pro křupavý kousek, do kterého jsem se s chutí zakousla. „Nějakého pětiletého kluka," odpověděla jsem s pokrčením ramen.

„Tak je mi jasný, že nebudeš hlídat šedesátiletého staříka. Myslela jsem jméno," naléhala s protočením očí.

„Barber."

Bethany překvapeně vykulila zelenkavé oči a cola, kterou právě pila, ji zaskočila. Zvedla jsem se ze židle, abych jí poplácala po zádech a když už ji dušení přešlo, posadila jsem se zpět.

„Barber?!" vypískla šokovaně, přičemž mě pozorovala zpod jejich dlouhých a hustých řas.

„Jo a co je s tím?"

„Bože Megan! Že ty jsi vypustila z hlavy to, co jsem ti cestou domů říkala?" zavrčela mírně podrážděně, ovšem věděla jsem, že se zlobí pouze naoko. Už si zvykla, že mě drby nikdy nezajímaly tak, jako jí. V hlavě jsem si promítla naší konverzaci, kterou jsme vedly cestou ze školy. Napodobila jsem její předchozí grimasu, naštěstí jsem však z ničeho nepila „Panebože," utrousila jsem zaskočeně. „Myslíš, že to budou ti samí Barberovi?" optala jsem se celkem zbytečně, protože to bylo naprosto jasné.

„Kolik Barberových tu znáš?" Utvrdila mě v mé myšlence. Sesunula jsem se na židli ještě více dolů a s tím, že jsem naprosto nemožná, se plácla do čela. Podívala jsem se na mobil, kterému se rozsvítila obrazovka kvůli příchozí zprávě. „Kdo píše?"optala se se zájmem Bethany, naklánějíc se přes stůl. Displej jsem beze slov otočila na ní.

„Páni, tam bydlí samí boháči," prohodila s úžasem.

„A vy jste jako co?"

Opět se pohodlně usadila, s čímž bez odpovědi sklopila zrak. „Myslela jsem to tak, že tahle ulice je plná snobů." Měla pravdu. Brownovi sice byli bohatí, ovšem nikdy se nepovyšovali nad ostatní. Sice bydleli na místě, kde jsou značně dražší pozemky, než v jiné části Princetonu a také i doma chodili v tričku od Armaniho, ale mezi snoby bych je nezařadila.

S povzdechem jsem si promnula čelo. No nic, třeba to nebude tak hrozné, jak se to zatím jeví.

---

„Když už máš jít mezi ty snoby, musíš mezi ně alespoň trochu zapadnout," prohlásila Bethany, táhnouc mě za sebou k sobě do pokoje. Už celý den je snad nervóznější, než já a dokonce se mi svěřila, že kvůli tomu i nějakou dobu nemohla usnout. Posadila mě na smetanově bílý taburet a přeběhla k obrovské skříni, kterou následně celou otevřela. Ona jí má jako fakt plnou? Vždyť tahle je snad ještě větší, než ta v mém pokoji. „Na co máš tolik oblečení?"

„Ani nevím," odpověděla s natočením hlavy na stranu, načež přistoupila k hromadě hadrů a začala se v nich chaoticky prohrabávat. Nezastavitelně po mě házela další a další kousky. „Zastav!" okřikla jsem ji zděšeně, zahrabaná v obrovském komínu oblečení.

„Ups," pronesla s uchechtnutím, zavírajíc skříň. „Tak si to vyzkoušej," pobídla mě a vysvobodila mě ze spárů tuny značkového oblečení. Podávala mi různé věci, které by se k sobě mohli hodit a až snad desátý outfit mi schválila. „Výborně! Teď vypadáš přesně jako já!" nadšeně tleskla a natlačila mě před obrovské zdobené zrcadlo. Prohlédla jsem se ze všech stran. Jako Bethany jsem rozhodně nevypadala... Ona měla mnohem útlejší pas, velká výstavní prsa a její dokonalé nohy, by jí mohla kdejaká modelka závidět. Já jsem sice také hubená, ale moje křivky nejsou zdaleka tak dokonalé, jako ty její. Naše vlasy jsou také úplně jiné... Ona je má rovné a světle blonďaté, zatímco já je mám vlnité a tmavě hnědé. Jediné, v čem jsme si alespoň trošičku podobné, jsou oči. Bethany má zářivě zelená kukadla a já je mám výrazně modré s menším nádechem do zelena.

„Nevím, zda je to úplně dobrý nápad," pronesla jsem, stále se prohlížejíc v zrcadle. Na sobě jsem měla obepínající šaty světle růžové barvy a přes ně bílou koženku z pravé kůže, samozřejmě. Na nohy mi navlékla bílé lodičky, které jí už tlačily, ovšem mě padly perfektně. Do ruky mi vrazila kabelku značky Dolce & Gabanna stejné barvy, jako jsou šaty. Samozřejmě mě nezapomněla navonit parfémem od Chanelu, aby to bylo naprosto dokonalé.

„Nelibí se ti to?" optala se se smutným podtónem v hlase.

„Ne, to ne! Fakt se mi to líbí, ale co když mě budou mít za nějakou fiflenu, která se neumí postarat o sebe, natož o dítě?" vysvětlila jsem jí mé obavy.

Bethany obrátila oči v sloup. „Megan," začala, „tihle tě fakt za fiflenu mít nebudou. Naopak tě budou brát lépe, než kdybys tam přišla v legínech a obyčejném bílém tričku. Věř mi," ujistila mě s úsměvem. Jelikož ona se v takových řadách pohybovat umí, rozhodla jsem se jí poslechnout.