Mrtvá dívka

What about cinema?

„Věřila bys, že si bude stěžovat mamince? Mamánek," zavrčela jsem podrážděně a v zrcadle se podívala na odraz zelenooké blondýnky, která se válela v mé posteli.

„Vypadala jsi, že mu každou chvíli jednu natáhneš," ignorovala mojí otázku a aniž by spustila zrak od obrazovky jejího notebooku, na kterém právě sledovala Sebevražedný oddíl, nahmatala popcorn a plnou hrst si narvala do pusy. „Nadrobíš mi do peřin," řekla jsem nespokojeně, načež se k ní otočila čelem se založenýma rukama v bok.

„Hele, ty mi taky lezeš do postele v botách," namítla na svoji obranu a věnovala mi jenom kratičký pohled.

Poraženě jsem si oddechla. „Tak si alespoň pusť pořádný film, když už mi tam chceš dělat bordel."

Bethany stopla mezerníkem film a s nadzdviženým obočím si mě celou prohlédla. „Já ti nekecám do Marvelu, tak ty mi nekecej do DC. A mimochodem sama jsi řekla, že Sebevražedný oddíl byl dobrý."

„Jo, taky jako jediný film od DC." Pokrčila jsem rameny, s čímž jsem se otočila zpět k zrcadlu. Všimla jsem si Bethaninýho nasupeného výrazu a následného zavrtění hlavou. „Kam jdeš?" optala se zvědavě, zatímco si mě v zrcadle prohlížela.

„Nikam." Naklonila jsem hlavu na stranu, s čímž jsem mezi prsty uchopila lem trička, abych si ho narovnala.

„Tak proč se před tím zrcadlem tak nakrucuješ?"

„Nenakrucuju!" namítla jsem se zavrtěním hlavy. „Ale přemýšlím, co si vezmu v sobotu na sebe."

„V sobotu? Ty někam jdeš?" se zájmem se posadila a notebook odsunula kousek za sebe.

„Cole mě pozval ven," odpověděla jsem s laxním pokrčením ramen. Bethany se napřímila a její očka se rozzářila. „Kdy se to stalo?" vyzvídala.

„Dneska ráno, když jsem se mu byla omluvit za tu párty."

Bethany se pomalu začala zvedat z postele a přešla k mé skříni. Nespokojeně nakrčila čelo, když uviděla její obsah. „Ty nemáš žádný oblečení," vydechla zděšeně a zaklonila se mírně dozadu, aby na mě přes dveře od skříně viděla. Něco ji očividně napadlo, jelikož své rty, zvýrazněné vínovou rtěnkou, zvlnila do tajemného úsměvu.

„Ne, Bethany. Už si mi toho napůjčovala dost. Nic si už od tebe nevezmu." Bethany otráveně protočila očima a následně zavrtěla hlavou. „Na tohle jsem nemyslela."

Se zájmem jsem nadzvedla pravé obočí, čímž jsem jí pobídla, aby mi svůj nápad sdělila. „Co takhle jít nakupovat?"

„Pár peněz mám, ale nemyslím si, že to vystačí."

„Půjčím ti," vyhrkla Bethany bez promyšlení a úsměvně potvrdila svůj návrh přikývnutím.

„A jako z čeho ti to asi vrátím?" Povytáhla jsem své obočí nahoru a zadívala se do Bethaniných očí.

„Pracuješ." Připomněla mi, vrtíc hlavou ze strany na stranu.

„Ale ty peníze jsou-"

„Mamka ani taťka si je stejně nevezmou," přerušila mé neustálé namítání. „Jak to můžeš vědět?" Zkřížila jsem si ruce na hrudi a netrpělivě si přešlápla.

„Když jsem to mamce řekla, začala se smát. Prý nepřichází v úvahu, abys jim za to, že tu bydlíš, platila."

„Ale kvůli tomu jsem si našla práci," pronesla jsem rozmrzele, stále pozorujíc drobounkou blondýnku, která zoufale mlaskla.

„Megan, my opravdu od tebe nic nechceme," potvrdila paní Brownová, která se spojenýma rukama stála uprostřed dveří. Jak dlouho nás poslouchala? Svojí pozornost jsem přesunula na Lily, která na sobě měla slaboučký kabátek béžové barvy. Blonďaté vlasy měla svázané do nízko posazeného drdolu a na obličeji měla svůj klasický vlídný výraz. Poraženecky jsem si oddechla a podívala se do poloprázdné skříně. Poté jsem pohledem tikala mezi paní Brownovou a Bethany, jako kdybych sledovala tenisový zápas. „Tak dobrá," řekla jsem tiše. Lily se spokojeně usmála, rozpletla své prsty a zatáhla za jeden rukáv, aby si kabát mohla sundat. „A ty peníze, které si vyděláš použij tak, jak uznáš za vhodné. Ceníme si tvé snahy, ale mi máme peněz dost a jeden hladový krk navíc nás opravdu nevytrhne." Kabát si přehodila přes pravé předloktí, oběma nám věnovala vřelý úsměv a následně zmizela za stěnou.

„Takže kdy chceš jít nakupovat? Slyšela jsem, že mají slevy," pronesla Bethany ihned, co její mamka odešla. Pobaveně jsem protočila očima a zavřela dveře od skříně.

---

Jako každé ráno jsem zamířila ke skříňce s číslem 155, kterou jsem následně kódem otevřela. Vytáhla jsem z ní učebnici biologie. Jelikož moje arachnofobie postoupila do takového stádia, kdy mi vadí jediný pohled na obrázek s pavoukem a já se rozbrečím, přelepila jsem si zadní stranu desek papírem, abych každý den nezažívala hysterický záchvat. Knihu s tvrdými deskami jsem si přitiskla k hrudi a následně dvířka od mé skříňky zabouchla. Bethany stále opřená o vedlejší skříňku, zaujatě koukala do prostoru za mnou. Otočila jsem se tedy tím směrem, abych zjistila, co upoutalo její pozornost. Chodbou procházel Cole s jeho kamarády z fotbalu a na obličeji měl svůj klasický veselý úsměv. Po chvíli si mého pohledu všiml a ihned zamířil našim směrem.

„Ahoj," pozdravil úsměvně, načež si prohrábl své rozcuchané vlasy od dnešího ranního tréninku. Fotbalovou bundu s barvami a erbem naší školy měl přehozenou přes pravé rameno. Pozdrav jsem mu oplatila, což následně napodobila i Bethany, která se následně omluvila se slovy, že si něco zapomněla ve skříňce. Přitom jediné, co v ní měla, byl polštářek, který už dávno svírala ve své malé ruce.

„Platí ta sobota?" optal se, skenujíc můj obličej. S úsměvem jsem přikývla a nervózně si pramínek svých vlasů strčila za ucho. „Myslel jsem, že bychom mohli do kina. Viděla jsi už Ant-mana?"

„Viděla," potvrdila jsem.

„No, tak potom dávají horor," prohodil a nejistě přimhouřil své zelené oči, které lemovaly jeho dlouhé husté řasy. K čemu kluci tak dokonalé řasy potřebují?

„Já nejsem moc na horory," namítla jsem a učebnici jsem si přitiskla ještě více ke svému tělu. „Pokud chceš na Ant-mana, tak já se na něj podívám znovu ráda."

Pobaveně zavrtěl hlavou. „Nepůjdeš na něco, co jsi už viděla. A neboj, já taky nejsem moc hororový typ," poslední větu řekl o něco tišeji, načež se rozhlédl po chodbě, která se už pomalu začínala vylidňovat. „Asi bychom už oba měli jít do třídy."