Mrtvá dívka

Back to the hell

Cestou jsem přemýšlela nad věcmi, co se dnes odehráli. Byla jsem vyčerpaná. Nejvíce mě ovšem trápilo zjištění, že má Cole rakovinu. Mé neustálé snažení nesoustředit se na tuto myšlenku ovšem bylo k ničemu. Tohle jen tak z hlavy nevyženete...

Jen, co jsem otevřela dveře od domu Brownových, spatřila jsem Bethany, v podobné póze, jako nás přivítala paní Barberová, stát opřenou o skříň. S její tváří si vyhrávalo několik různých pocitů, ovšem nespatřila jsem ani špetku radosti. Mlčky poodstoupila od skříně, díky čemuž jsem si všimla fialového kufru, stojícího vedle jejich nohou.

„Vyhazuješ mě?" Nevěřícně jsem přejela zrakem z kufru zpět na nasupenou blondýnku.

„Přesně tak. Už mě nebaví poslouchat tvé neustálé urážky. Tohle jsi přehnala Megan. Jdi si kam chceš a mě už nech na pokoji." Zabodla mě pohledem, načež bez toho, aniž by mi dovolila něco říct, zmizela za rohem. Přešla jsem tedy k mému kufru a vytáhla držadlo, aby se mi lépe táhl. Ještě před tím, než jsem odešla, sundala jsem klíč z mé klíčenky a položila ho na botník. Uchopila jsem kufr, vyšla ven a zabouchla dveře od mého, teď už, bývalého domova.

Kufr jsem snesla ze schodů, došla na chodník vedoucí pryč z ulice Aiken Avenue a vydala se do parku, kde jsem nedávno potkala Troye, kterým celá tahle situace začala.

Posadila jsem se opět na tu samou lavičku jako minule a kufr si postavila po levé straně. Začala jsem mít dusivý pocit. Mohla bych jít zkusit Colovu rodinu, zda bych u nich na pár nocí nemohla zůstat, ovšem nechci jím přidělávat další starosti. Domů jít také nemůžu, odtamtud by mě mamka vynesla v zubech a žádnou další dobrou kamarádku jako je, tedy spíše byla, Bethany už nemám. Poslední možnost je hotelový pokoj, pokud nechci přenocovat na téhle shnilé lavičce, která sotva drží při sobě. Vyšla jsem tedy směrem k místnímu hotelu, který cenově není zase tak drahý a v duchu doufala, že nebudou mít obsazené všechny pokoje.

„Dobrý den, máte nějak volný pokoj?" Optala jsem se okamžitě, co jsem přistoupila k recepci. Paní ve středním věku si mě skrze své velké brýle prohlédla a pochybovačně se zamračila.

„Máte peníze?"

„Ovšem." Kufr jsem položila na zem a následně ho rozepnula. Vyndala jsem z něho všechny mé našetřené peníze a položila je na pult.

„Na jak dlouho ho chcete?"

„Řekněme, že na dobu neurčitou." Mírně jsem pokrčila rameny a nadějně se usmála.

„Tady nejsme na ubytovně ani v dětském domově, slečno. Neblbněte a vraťte se domů, rodina se po vás určitě shání." Naposledy si mě prohlédla, načež odvrátila zrak k počítači a začala do něj něco zběsile cvakat. Peníze jsem hodila zpět do kufru a vydala se pryč. „To tak..." procedila jsem skrz zuby, zatímco jsem procházela točitými dveřmi. Rozhlédla jsem se kolem, doufajíc, že se všechno změní. Nic se ovšem nestalo... Zoufale jsem si povzdechla a rozešla se směrem k chudší části Princetonu, kde se nachází dům, ve kterém o mě nikdo nestojí.

S hlubokým nádechem jsem stiskla ošuntělé tlačítko starého zvonku a o dva malé kroky poodstoupila ode dveří, kdyby náhodou otevřela mamka. Po chvilce jsem uslyšela hlasité kroky a skrze polopropustné sklo uviděla pánskou siluetu. Taťka otevřel dveře a překvapeně nakrčil nos, jak je jeho zvykem. „Ahoj, tati," pozdravila jsem jako první a své rty jsem vytvarovala do mírného úsměvu. Táta těkl zrakem ke kufru u mých nohou a následně se vesele usmál. „Megan," vydechl na pozdrav a přistoupil ke mně, aby si kufr převzal. „Pojď dál." Rukou mě popohnal dovnitř, snad abych si můj návrat domů ještě nerozmyslela. Kdyby bylo na mě, pořád bych bydlela u Bethany.

„To jsem rád, že jsi zpět." Kufr pustil a pevně mě objal.

„Jo..." vymanila jsem se z jeho pevného sevření, co nejšetrněji, aby si to nebral nijak osobně. Proti němu nic nemám. „Kde je máma?"

„Zrovna se sprchuje." Tatík přešel zpět ke kufru a za rukojeť ho chytl, aby mi s ním pomohl nahoru do pokoje. „Nemáš náhodou hlad?"

„Ani ne." Sice bych měla něco sníst, ale nemám vůbec chuť k jídlu. Ne po dnešním hrozném dnu. Šla jsem za ním do mého skromného pokoje, kde mi položil kufr na rozvrzanou postel. Otočil se na mě a znovu si mě s úsměvem prohlédl.

„Co se ti stalo?" Mojí ruku uchopil do své a znepokojeně se zamračil.

„To nic není, jen jsem se popálila, když jsem vařila."

„To nikdy nebyla úplně tvoje parketa, že?" Rukou mi rozcuchal vlasy a zasmál se nad svým urážlivým vtipem. Jeho poznámku jsem přešla s protočením očí a neobvázanou rukou si upravila vlasy. Přešla jsem ke kufru a následně ho rozepnula, s čímž se i ozvalo otevření dveří od koupelny, což jsem poznala podle toho specifického vrznutí. Pomalé kroky se blížily a já ihned znervózněla.

„Eliane? Co děláš u-" Nedořekla větu, jelikož zaraženě skenovala mojí maličkost, zatímco si rukou přidržovala ručník, který měla okolo sebe omotaný. „Megan?"

„Ahoj, mami," řekla jsem kousavě a nuceně se usmála.

Místností panovalo ticho. Nikdo se neodvážil nic říct, až na taťku, který po chvíli sebral odvahu. „Není to úžasné, Colleen? Zase budeme pohromadě."

„Nebudeme," vyštěkla okamžitě. „Nikdy nebudeme pohromadě. Copak jsi zapomněl? Mia se už nikdy nevrátí." Střelila po mě svým nevraživým pohledem a odešla z místnosti.

„To bude dobrý, Megan. Uvidíš." Pohladil mě po rameni, načež odešel za mamkou, takže jsem zůstala v pokoji sama. Zavřela jsem za nimi dveře a vrátila se zpět ke kufru, ze kterého jsem postupně začala vybalovat všechny své věci.

Mamka mě vždy obviňovala z toho, co se Mie stalo... Nebo se tak alespoň ke mně chovala. Posadila jsem se na naprosto nepohodlnou postel a unaveně si rukou sjela po obličeji. V hlavě jsem si pomalu začala vymýšlet plány na celé dny, abych v tomhle domě trávila co nejméně času...

„Megan!" Otráveně jsem zamručela, načež se vydala za rodiči. Sešla jsem schody a zamířila do obývacího pokoje, kde mamka seděla v křesle a taťka na sedačce naproti. Máma mě skenovala nepříjemným pohledem, že jsem si přišla jak pod drobnohledem a táta se mile, ale i přesto vyplašeně usmíval. „Ano?"

„Proč tě vyhodili?"

„Brownovi?"

„Kdo jinej," protočila očima. „Doufám, že jsi nic nerozbila. Nemáme peníze na to, abychom platili něco těm zazobancům." Na jejím obličeji se ji s posledním slovem objevilo znechucení.

„Ne, nerozbila... A neříkej jim tak, oni takový nejsou. Celou dobu mě živili, takže bych i řekla, že jsou mnohem lepší, než my." Mamka se už nadechovala, aby mě mohla za mojí drzost seřvat a následně poslat pryč, ale já jí předběhla. „A možná bys měla vědět, že pracuju u rodiny, kteří měsíčně vydělávají tolik, kolik vy vyděláte dohromady za rok."

Mámě vystřelilo obočí téměř k úrovni vlasů. „My tě taky živit nemusíme, děvenko."

„Tak to se pleteš. Tvojí povinností je, mě živit dokud nejsem plnoletá, což nejsem a ještě rok nebudu. Co sis nadrobila, to máš. Mie jsi na hraní mohla pořídit barbínu a ne mě! Pokud mě teď omluvíš, musím si jít připravit do školy." Aniž bych jí dovolila něco namítnout, už jsem zmizela za rohem a mířila si to po schodech nahoru do svého pokoje.