Dcera cizinky 3

Kapitola 50: Každá drobná věc

Zrzavý chlapec se rozhlédl do místnosti. Jeho pohled se střetl s pohledem jeho kmotry. Přikývla. Nic jiného nepotřeboval. Rozběhl se za drobnou brunetkou. Proběhl dveřmi, jež nechala otevřené. Ocitl se tam na zasněženém dvoře. Pohlédl před sebe. Byla tam. Stála uprostřed bílé plochy. Sněhové vločky jí dopadaly do vlasů, jež jí od posledně skoro dorostly do délky, na níž byl zvyklý. Sněžilo čím dál hustěji. A ona tam stála v tričku, sukni a punčochách. Klepala se, ale přesto jí ani na vteřinu nenapadlo vrátit se do domu.

Pomalým krokem došel k ní. Přetáhl so svetr přes hlavu a beze slov jí jej podal. Hope na něj pohlédla se zmatkem v očích. Naléhavě přikývl, a tak nabízený kus oblečení přijala. Fred byl sice velice hubený, ale i tak jí byl jeho svetr obrovský. Sahal jí do půlky stehen. Sklonila hlavu, aby si k němu přivoněla. Voněl přesně tak, jak si pamatovala. Jako střelný prach a sladké. Usmála se. Povedla hlavu vzhůru. Tvář nastavila sněhovým vločkám. Zavřela oči, pomalu rozpřáhla ruce. Viděl, jak se postupně uvolňuje. Sváděla boj sama se sebou. Chtěla křičet, smát se, plakat, zoufat, tančit, nadávat, ale především chtěla být šťastná.

Hnědé oči záhadného odstínu jí bedlivě pozorovaly. Nemohl jim uniknout jediný detail. Ještě aby ano. Její tvář znal Fred nazpaměť. Často ji sledoval, když si četla. Pamatoval si každou drobnou věc. Bouličky, jež se jí vždy vytvořily nad obočím, když se mračila. Vzpomínal na dolíčky, které nechyběly při upřímném úsměvu. Viděl slzy v jejích očích toho dne, kdy se dozvěděla, že jí celé měsíce tajil, kým doopravdy je. Udělal chybu a moc dobře to věděl. Už nikdy nehodlal dopustit, aby se to opakovalo. Dokázal se smířit s tím, že jej nenáviděla. Nedokázal však překousnout, že si sáhla až na dno svých sil kvůli němu. Nikdy jí nechtěl ublížit. Jak by také mohl? Cítil s ní. Její bolest se týkala i jeho. Pohled na její utrpení jej postupně zabíjel. Jednalo se o nekonečné utrpení, jež neznalo mezí. Chyběla mu. Tak strašně mu chyběla. Nikdy si nemyslel, že by někoho mohl tak moc postrádat. Odloučení od ní mu přišlo stejně nesmyslné jako to, že by neměl své dvojče. Přišlo mu samozřejmé, že byl po jejím boku. Nepamatoval si, že by tomu bylo jinak. Ona to možná nikdy neviděla, ale vždycky tam byl. Dával na ní pozor. Myslel si, že to je tím, že jej pro něj jako mladší sestra. Jenže ono v tom bylo mnohem víc.

Rukávem, jež jí sahal až k poslednímu kloubu prostředníčku, si otřela mokré tváře. Chlad už jí začínal štípat, zatímco její společník pomalu mrznul. Svou částečnou ochranu proti zimě obětoval pro ni. Ani mu to nepřišlo zvláštní. Zdálo se přirozené, chránit ji. Všiml si, jak nejostě přešlápla z nohy a nemohl jinak, než se usmívat. Bez ní by byl jeho svět prázdný. Otočila se k němu zády. Udělala pár kroků vpřed. Byl to poslední pokus o útěk. Poslední snaha něco změnit. Po chvíli se však zastavila. Neohlédla se. Byla si jistá, že ji následuje. Když uběhlo pár nekonečných vteřin, začala váhat. Napadlo jí, že se možná vrátit do domu. Přeci jen mrzelo a on na sobě měl jen tričko a džíny. Z ničeho nic však ucítila silné ruce na svém pase. Málem vyjekla leknutím. Neměla však šanci to stihnout. Zrzek ji otočil čelem k sobě a dívka po neskutečně dlouhé době znovu ucítila jeho rty na těch svých. Vše se konečně zdálo v naprostém pořádku.

_______________________________________

Původně jsem chtěla maximálně kapitolou padesát končit, a kde jsme teď 😅

Na jednu stranu si říkám, že konec by to nebyl špatný, ale to nejdůležitější ještě máme před sebou! 😂💞

Mimochodem pustili jste si tu písničku? 😭😰

💋🤗💖