Dcera cizinky 3

Kapitola 76: Zab ji

"Tak do toho." ušklíbla se Smrtijedka na muže, přičemž přítomným předvedla své zažloutlé zuby. "Je tvoje." Hope ztuhla. Takže takhle to bude? Budou si ji mezi sebou přehazovat? Nejprve si chtěla rýpnout, že si na ní Carmen netroufá, ale nakonec se rozhodla mlčet. Obávala se, že by se do ní mohli poté Smrtijedi pustit současně. A to by nemělo šťastný konec. Alespoň ne pro drobnou brunetku. Carmen by nedokázala porazit ani v řádném souboji. Natož kdyby měla ještě posilu. Potřebovala by je rozdělit, oslabit. Neměla však nejmenší tušení, jak by to mohla dokázat.

Carmen se znovu opřela o Smrtijeda. Ten se od ní opět znechuceně odtáhl. Nezdálo se, že by z ní byl nadšený. Hope dokonce začínala pochybovat, že by byl ochotný s onou osobou společně bojovat. Vypadalo to, jako kdyby jí nevěřil. Právem. Zmíněná žena byla schopná čehokoli. Nikdo nedokázal odhadnout, čeho je schopná. Byla jako neřízená střela. Nikdo jí nemohl kontrolovat a už vůbec ne ovládat. Nikdo nemohl ani tušit, kdy dojde k výbuchu. Právě to na ní bylo to nejděsivější. To a její smích, kvůli kterému měla Hope nutkání zakrývat si uši.

Ticho, jež ve Velké síni vládlo, nahánělo brunetce hrůzu. Kde byli všichni profesoři? Kde byla její babička? Její otec? Přece tu teď nebyli s ní? Aby ji bránili? Zarazila se. Nebo spíš zemřeli? To si nepřála. Ani za nic na světě. Raději by sama zemřela, než aby viděla umírat někoho ze svých blízkých. Za něco podobného byla minulý rok naštvaná na Eleanor. I ta se rozhodla riskovat svůj život pro muže, jež byl jejím velmi dobrým přítelem. Nyní jí Hope rozuměla. Dokud nebyla blízko k něčí ztrátě, netušila, jak příšerný pocit to musí být.

"Na co čekáš?" protnul ticho Carenin netrpělivý hlas. "Zab ji." pobídla jej. Smrtijed se nadechl. Dívka na nic nečekala. Sáhla po hůlce a namířila ji proti němu. Carmen zalapala po dechu. Zřejmě nepředpokládala, že by se brunetka hodlala bránit. Hope za svými zády ucítila pohyb. Zvedla volnou ruku na znamení, že mají všichni stát. "Držte se zpět." varovala své spolužáky. Tohle nebyl její boj. Byl její boj. Byla si toho moc dobře vědoma. Kdyby se jí někdo pokusil pomoci, zemřel by. Zemřel by rukou Carmen Brownové. Ženy, jíž v žilách kolovala stejná krev, jako Hope. Dívka nehodlala dopustit, aby někdo další zemřel kvůli ní.

Z mužovi hůlky vyletělo kouzlo, jež dívka vykryla. Netušila, co bude dělat, až se vytasí s kledbou, jež se nepromíjela. Nemohla uskočit. Kdyby to udělala, kouzlo by zasáhlo některého ze studentů, jež stáli jen pár metrů za ní. Bylo jí jasné, že právě tento fakt přispěl k děsivému úsměvu, jež zdobil tvář její příbuzné. Muž po ní sekl dalším kouzlem, jež dívka neznala. Musela se modlit, že na něj bude stačit jedno z obranných kouzel, jež do ní během sedmi let studia hustil její otec. Při nárazu se jí ruka s hůlkou zatřásla. Naštěstí to však ustála. "Hodláš si hrát na schovávanou až do konce?!" vyštěkla frustrovaně na Smrtijeda. "Chceš vědět, kdo tě zabil?" zeptala se jí s neskrývaným nadšením její starší kopie. Dívka se ušklíbla. "Tak nějak." Smrtijed nic neřekl. Pouze vyslal další kouzlo, jež brunetka odrazila. Následně mávla hůlkou. Světelný paprsek prošel mužovým štítem a roztříštil masku na desítky kousků. Velkou síní se ozvalo zalapaní po dechu následované klením.