Dcera cizinky 3

Kapitola 47: Jsou moje rodina

"Proč vlastně nesedíš s Harrym a Ronem?" zeptala se Alice Hermiony, když dívka s hlasitým klením, jež probudilo nejen Ginny, ale i Hope, jež usnula těsně po ní, zaklapla svou knihu. Tázaná našpulila horní ret. Nic z ní však nevypadlo. "Protože můj bratr je pitomec." zívla zrzka a zády se opřela o blondýnku. "Který?" uchechtla se Alice. Ginny se na ní vražedně podívala, jako kdyby jen ona měla právo jim nadávat. "Oba." ušklíbla se na konec. "Jenže ten jeden to ví a chce to napravit." s tím pohlédla do očí Hope, jež okamžitě uhnula pohledem. "Každopádně to, že Ronald nemá mozek, jsem věděla už dávno. Ale kam dal oči, to netuším." Studentky sedmého ročníku vyprskly smíchy. "Já to myslím vážně!" hájila se Ginny. "Vždyť si to vemte! Každej, kdo se na ty dvě podívá, jasně vidí, že Levandule je oproti Hermiona naprostá nick..."

Dveře do kupé se otevřely, což přimělo Ginny zavřít pusu. "Hope? Máš chvilku?" "Jistě." usmála se brunetka na svého přítele. "Buďte tak hodné a počkejte s pomluvama o mně, až se vrátím." pohrozila jim prstem. "Já ti to pak převyprávím." ozvala Lenka lehce nepřítomně. "Díky." s tím vyšla Hope z kupé a tázavě povytáhla obočí. "Už jsem ti chyběla?" zeptale s jediným koutkem povytaženým. Chlapec nad tím protočil očima. Tvářil se poněkud vážně. To se dívce nelíbilo. "Děje se něco?" zeptala se, když mu prsty zastrčila pramen vlasů za ucho. Chlapec se otřásl, a tak svou ruku raději stáhla. "Pojedeš tam?" zeptal se poněkud chladně. "Myslíš do Doupěte?" zamrkala nechápavě. Netušila, proč o tom mluví právě teď. "Jo, mamka tam chce strávit Vánoce." přikývla, když Seamus mlčel. "Je to dobrý nápad?" Hooe šokovaně pootevřela ústa. "Seamusi..." vydechla zaskočeně. "Chápu, že Freda nemusíš, ale tohle přeháníš. Jsou moje rodina." přála si, aby tomu chlapec porozuměl. Jenže on nemohl. Nebyl jako Hope. Pro něj rodina byla krev. Pro ní to byla láska. Jejich světy se lišily. Bylo to normální. Hope zavrtěla hlavou. Spojila své ruce za chlapcovou hlavou. "Nechci se hádat." sdělila mu. Světlovlásek si povzdychl. "Já taky ne." zavrtěl hlavou. Přitáhl si dívku k sobě za pas. Nedržel ji pevně. Nebyl nijak zvlášť majetnický. "Piš mi, dobře? Chci vědět, že jsi v pořádku." Hope přikývla. Vzala jej za tvář a pomalu přitiskla své rty na jeho. Polibek trval jen pár vteřin a ona se přesto cítila provinile. Nerozuměla tomu. Odtáhla se od chlapce a naposledy se na něj usmála.

Když se vrátila do kupé, zhroutila se na sedačku. Lotky se opřela o kolena, hlavu složila do dlaní. "Je to jako být s osobou, která ti není souzená. Můžeš se snažit sebevíc, zkoušet cokoli, ale nakonec to stejně skončí." ozval se kupém tichý hlas, jež byl zbaven veškerých emocí. "Používáš proti mně má vlastní slova?" zamručela jasnovidka. "Trochu jsem si je upravila, ale ano. Používám. Občas mluvíš rozumně." "Občas?" zeptala se ublíženým tónem. "Přesně tak, Hope. Ne vždy tvá slova dávají smysl." ozvala se Alice. "Nejen slova." přidala se Ginny. "Hej!" vyjekla dívka. "Přestaňte mě soudit!" zasmála se. "Děláte, jako kdybyste si nikdy nezvolili špatně." s těmi slovy pohlédla do hnědých očí své zrzavé kamarádky. Tentokrát to byla Ginny, kdo uhnul pohledem. "A rozhodně nejsem jediná, kdo svého rozhodnutí někdy litoval."

_______________________________________

Dobré ráno! 🌄

💋🤗💖