Dcera cizinky 3

Kapitola 83: Konec

Dopsala poslední slovo. Brk odložila na stůl. Zavřela oči, vydechla úlevou. Bylo to za ní. Konec, jež byl kdysi v nedohlednu, právě nastal. Slyšela něčí hlas, vrzání židlí. Její spolužáci se hrnuli z Velké síně, zatímco ona dál seděla na svém místě. Nemohla tomu uvěřit. Ještě před pár týdny se všichni snažili vzpamatovat. Při napadení Smrtijedy toho hodně ztratili. Především však dětskou nevědomost. Hope to viděla onoho osudného dne na očích Bridgit. Žádný smích, žádná radost, žádná naděje ani sny. Jen strach, utrpení, bezmoc a zlomenost. Nic z toho by se tak malého děvčátka nemělo dotýkat. Kdyby brunetka mohla, všechnu její bolest by převzala na sebe. Jenže to nebylo v jejích silách. Ona své zkoušky překonala. Splnila co měla. Teď byla zase řada na někom jiném.

Kde jeden příběh končil, druhý začínal. Zatímco Hope seděla u svého kufru a balila si své věci, někde se nějaké čarodějné dítko nemohlo dočkat, až jej příští rok zařadí do jedné z kolejí. Kdo ví. Možná půjde po stopách právě této brunetky a stane se Nebelvírem. Možná jeho cesty povedou cestou plnou knih, poznání nebo také přátel, oddanosti a veselí. Možná se od všech odřízne a vydá se na cestu černé magie z níž podle mnohých není návratu. Stane se zkázou svého druhu a nebo jej naopak spasí. Ať tak či tak, každý dobrý příběh potřebuje svého hrdinu a zločince. Každý má svou roli, která je stejně důležitá, jako kterákoli jiná. Stačilo by vypustit jediného človíčka a výsledek by byl docela jiný. I jediná drobná změna může ovlivnit celý příběh.

Hodiny tikaly. Drobná brunetka se smutně usmála. Stála akorát ve společenské místnosti Nebelvíru a rozhlížela se kolem sebe. Tolik vzpomínek. Najednou se cítila o hodně lehčí. Během školního roku jí na prsou tlačila jakási tíha. Ta nyní byla pryč. Všechno špatné už měla za sebou. V tuto chvíli měla jen jediného nepřítele. A tím byl čas. Utíkal až příliš rychle. Nemohla jej zastavit ani zpomalit. A i kdyby mohla, neudělala by to. Zůstat stát na místě, setrvat v jedné jediné chvíli do konce života, to by k ničemu nevedlo. Připravila by se tak o mnoho dalšího. Jedna etapa jejího života končila. Stačilo opustit hrad, nasednout do vlaku a její studentská léta by navždy byla pryč. Na všechno jí měly zůstat jen vzpomínky. Právě ty na tom byly to krásné. A Hope jich měla mnoho.

Její život tím ale nekončil. Spousta dobrého na ní ještě čekala. Nebyla na konci. Naopak. Ona právě stála na začátku. Na začátku něčeho mnohem většího než doposud znala. Právě nyní začínal pravý život. Bylo na čase, aby se postavila na vlastní nohy, zvolila si, jakým směrem se bude ubírat dál. Už jí za zády nestál nikdo, kdo by jí našeptával, jak má pokračovat. Co dělat teď. A pokud ano, neslyšela jej. Tohle už byla jen a pouze její cesta a jen na ní záleželo, jaká bude. Ručička na hodinách se posunula. Dívka se pohnula vpřed. Prošla otvorem ze Společenské místnosti a jakmile se za ní obraz zaklopil, všechna světla v Nebelvírské věži zhasla. Poslední její obyvatel právě odešel. Jako každý rok se musela rozloučit s další skupinkou svých studentů. Zdálo se to smutné. Kdyby však věž mohla cítit, smutná by nebyla. Starší studenti museli odejít, aby mladší mohli přijít a zaujmout jejich místa. Život šel dál. Na nikoho nečekal. Nikoho nešetřil. A přesně tak to mělo být.

_______________________________________

Doufám, že si užíváte vánoční pohodu 😁🎄

💋🤗💖