Dcera cizinky 3

Kapitola 54: Víla kmotřička

V Doupěti bylo jako obvykle veselo. Paní domu se jako obvykle nacházela v kuchyni, kde jí společnost dělala trojice kramáradek. Přesto, jak prostorný dům byl, nebylo toho dne téměř možné, se někde schovat. Všude někdo byl. Ať už menší děti, teenageři nebo dospělí. Hope zaúpěla, když za sebou zavřela dveře pokoje, jež kdysi patřil Percymu. Útočiště tam už před ní našla Ginny, jež nepřítomně hleděla z okna. Brunetka tedy zamířila do pokoje oné zrzky. Vzala za kliku, ale okamžitě se zarazila. Zpoza dveří se ozývaly naštvané hlasy. Hermiona se hádala s ronem. Teď už Hope chápala, proč Ginny nebyla u sebe.

Zkusila další dveře, ale ani zde nenalezla soukromí. Tentokrát narazila na Nebelvírská dvojčata. Rychle zavřela dveře, aby si jí nevšimla. S těma dvěma prckama se opravdu potýkat nechtěla. Ne teď, když tolik toužila po klidu. Pomalu jí docházely nápady, a tak seběhla do přízemí. Rozhodla se usídlit se v kuchyni. Posadila se mezi svou matku a kmotru. "Stále nechápu, kde vzali ty peníze." zavrtěla Molly hlavou. Zdálo se, že jí to nedalo spát. Nebyla jediná. I Hope si lámala hlavu s tím, kde dvojčata sehnala tolik peněz, aby si mohla dovolit koupit obchod. "Nějaký blázen se rozhodl podpořit bláznivý nápad dvou bláznů." zachechtala se Sam. "Jamese mrzí, že něco takového nenapadlo Poberty." protočila Lily očima, přičemž svou kmotřenku pohladila po vlasech.

"Možná to byla víla kmotřička." ozvala drobná, hnědovlasá žena, jež si nezúčastněně prohlížela své čerstvě nalakované nehty. Ženy se její poznámce zasmály, zatímco Hope ji shela zkoumavým pohledem. "Copak?" zeptala se nevinně Eleanor, když její pohled vycítla. "Proč mě to nenapadlo." uchechtla se drobná Nebelvírka. "Byla si to ty, že ano?" zeptala se na rovinu. Žena pokrčila rameny. V očích jí však zajiskřilo. Hope. Tomu nemohla uvěřit. "A pak že já jsem číslo." uchechtla se. "To muselo být hodně peněz." ozvala se tiše Molly. Eleanor nad tím mávla rukou. "Nikdy bych je nepoužila. Navíc jde o dědictví 0o mé pravé rodině." Hope nechápavě naklonila hlavu na stranu. "Když byla část Brownových zavřena do Azkabanu, přešli jejich peníze na ty, jež zůstali na svobodě. Caren tedy zdědila až příliš. Jelikož jsem jejich krve, přišlo jí správné, přepsat část na mě a na mou dceru." Hope zalapala po dechu. "Jelikož mi je ale jasné, že ta o to nestojí..." důležitě na dívku pohlédla. "Napadlo mě, že bych mohla něco málo udělat pro svého kmotřence." zazubila se na zrzavou ženu, jež se na ní mračila. "Vážím si toho. Opravdu
To, cos pro mé chlapce udělala, je úžasné. Ale co Hope? Co její dědictví?" chtěla vědět Molly. Nel znovu mávla rukou. "Bude dědit po mně a Remusovi. Navíc jí většinu svého majetku odkázala Minerva. Už teď má víc peněz, než bude schopna utratit za celý život." Přítomné se znovu zasmály. Tentokrát se k nim přidala i Hope. Naklonila se ke své matce. "Děkuju ti. Zaslouží si to." zašeptala jí do ucha. "Stejně jako si zaslouží tebe." Dívka sebou cukla. Vyděšeně pohlédla matce do očí. Jako opařená vstala ze židle. "Víš to..." vydechla tiše. Žena přikývla. Chytla ji za ruku a jemně ji stiskla. "Měla bys to říct Seamusovi."

_______________________________________

Začíná mě děsit, že tenhle příběh někdy skončí 🙄

Nějak jsem si na něj zvykla 😅

💋🤗💖