Dcera cizinky 3

Kapitola 74: Duro!

Paprsek světla, z nějž se ozývalo praskání, se jí prohnal těsně nad hlavou. Zděšeně se přikrčila. Při pohledu na bezvládnou dívku u Smrtijedových nohou, se jí zmocnila zlost. Bez soucitu mávla hůlkou. Muž ani nestačil zakřičet. Proletěl chodbou na jejímž konci narazil do okna, jež se pod tlakem roztříštilo. Hope doběhla k dívce, jež na sobě ještě měla školní hábit. Brunetka jí otočila na záda. Tvrdě se kousla do rtu. Zranění vypadala vážně. Připravila si hůlku, dva prsty druhé ruky dívce přiložila na krk. Nic. Bez tepu. V panice zalapala po dechu. Přišla pozdě. Ať by zkusila cokoli, selhala by. Mrzimorská studentka už byla mrtvá. Hope tomu nemohla uvěřit. Bitva sotva začala a už si vyžádala první oběť. Zavřela dívce mrtvolné oči. Kdyby nebyla vidět hluboké rány, myslel by si člověk, že pouze spí. Jako kdyby měla brzy vstát a pokračovat ve svém životě. To už však nebylo možné. Byla pryč.

Hnědovláska ji nechtěla opustit. Věděla však, že už pro ní nemůže nic udělat. Pro někoho jiného by však mohla. Vstala proto na rozstřesené nohy a nejistým krokem zamířila zpět ke schodům. V ruce křečovitě svírala hůlku. Kráčela chodbou, aniž by věděla kam. Na Pobertův plánek, jež měla v kapse džín, zapomněla. Její myšlenky se stále vracely k dívce, kterou nedokázala zachránit. Nebyla dost rychlá. Nepochybovala, že si její tvář, v četně zakalených očí, bude pamatovat do konce svého života. Ten mohl přijít dřív než by si přála.

Chladný smích jí upozornil, že se v chodbě nenachází sama. Ohlédla se. "Kam pak, holčičko?" Žluté zuby, mrtvolné običeje, zapadlé oči. Hope ani na okamžik nezapochybovala. Muselo jít o Smrtijedy, kteří unikli z Azkabanu. Co jí však zarazilo bylo to, že se nepokoušeli skrýt svou tvář. Počítali zřejmě s tím, že kdyby jednou došlo k dalšímu soudu, nebude moci svědčit proti nim. A to z jednoho prostého důvodu. Hodlali ji zabít. K jejich smůle nebyla Hope někým, kdo by jim to dal zadarmo. Hodlala se bránit. "Bombarda!" namířila hůlkou na zeď. Na nic nečekala. Okamžitě se dala na útěk.

Přes veškerý výcvik, tvrdou dřinu i nadání, si nedělala naděje, že by ze souboje se dvěma daleko zkušenějšími čaroději vyvázla živá. Nebyla naivní. Navíc nechtěla riskovat. Nehodlala se smířit s tím, že by tento den měl být jejím posledním. Chodbou se nesly nadávky a klení. Netrvalo však dlouho a muži ji začali dohánět. Nad hlavou jí proletěly dvě kletby naráz. "Revertis fortis!" mávla za sebe Hope. Kouzlo zasáhlo zavalitějšího muže do prsou, načež jej odhodilo do dálky. Brunetka doufala, že narazí do zdi. Kdyby ho onen náraz do zdi omráčil, nestěžovala by si.

Neměla však odvahuje se ohlížet, aby zjistila, jak to dopadlo. Přeci jen měla v patách ještě jednoho Smrtijeda. "Mně neutečeš." zasmál se muž. Jenže dívka to měla v plánu. Hodlala mu utéct. Postavit se mu by byla sebevražda. V hlavě jí beskl nápad. Na poslední chvíli zahl do o něco tmavší chodby, na jejímž konci byl přes zeď natažený gobelín. Hope věděla, že může proběhnout skrz něj. Přesně to také udělala. Jakmile prošla skrz, namířila na gobelín hůlkou. "Duro!" vykřikla. Během pár vteřin pokračovala ve svém zběsilém úprku. Potřebovala se dostat co nejdál. Těsně předtím, než se přiblížila ke konci chodby, uslyšela naráz a bolestné zasténání. Ušklíbla se. Skrz očarovaný gobelín se proběhnout dalo. Ale skrz zeď, jež se z něj díky dívčinu kouzlu stala, Smrtijed projít nedokázal.