Dcera cizinky 3

Kapitola 22: Noční hlídka

Tichý smích dvojice studentů se nesl tichou, temnou, a především chladnou, chodbou. Drobná dívka se neklidně ohlížela, jako kdyby v té tmě mohla něco spatřit. Se Seamusem se ani nenamáhali svítit si na cestu. Spoléhali na to, že trefí i po tmě. Hope měla navíc obavy, že pod vedením zdejšího Primuse, budou Prefekti kontrolovat chodby více než důkladně. Nechtěla k nim zbytečně přilákat pozornost. Chlapec si objímal kolem ramen a něco jí šeptal. Dívka se pousmála.

K jejím uším dolehl tlumený hovor. "Musíme zmizet." šeptla tiše. Chlapec ji pustil a společně se rozběhli směrem k Nebelvírské společenské místnosti. Vzbudit Buclatou dámu se ovšem ukázalo jako oříšek. Aby toho nebylo málo, v jedné z chodeb bylo možné zahlédnout světlo. "Porušování pravidel..." Zaslechla Hope známý hlas. Okamžitě jí bylo jasné, s kým mají tu čest. Teď bych radši toho Prefekta. Pomyslela si. Klidně i Filche... Byla naprosto zoufalá. "Nathan." upozornila Seamuse. "Běž tam." postrčil ji směrem k úzké chodbě, jež se nacházela jen kousek od nich. "Třeba si tě nevšimne. Pokud nás uvidí spolu, tak to bude horší." Hope netušila jak to ví, ale byla si jistá, že má pravdu. "Jo, to asi jo. Ale jdeš ty, ne já." "Hope..." "Myslím to vážně." umlčela jej okamžitě. "Jdi." Nathan byl už jen kousek od nich. Ucítila Seamusův horký dech na své tváři. Čekala. Čekala, že ji políbí a s jistotou věděla, že se nebude bránit. Chlapec se od ní však otočil a zmizel v nedaleké chodbě.

Drobná dívka začala znovu mluvit na Buclatou dámu. V tu chvíli se z jedné chodby vynořil Primus. Dívku ozářilo světlo pocházející z jeho hůlky. "Hope, co tu děláš?" zeptal se překvapeným hlasem. Nekřičel, netvářil se pohrdavě, ani nadřazeně. Naopak. Mile se na ní usmíval, jako kdyby ho něčím potěšila. A to porušuju pravidla... Nechápala dívka. "Byla jsem se projít a zapomněla na čas." odpověděla popravdě. "Neviděl jsem tě ani u večeře." Hope vyvalila oči. Všiml si, že tak nejsem? Náhlá změna v jeho chování ji vyváděla z míry. Nerozuměla tomu. Od začátku školního roku na ni byl hrubý a teď? Není nemocný? "Pravda. Byla jsem u jezera. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu." Chlapec k ní natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Potlačila nutkání ucuknout. Pocity, jež přitom cítila, byly na míle odlišné od těch, jež prožívala před chvílí se Seamusem a ještě více se lišily od těch, jež znala od Freda.

Kdysi měla Nathana za chytrého, možná až geniálního chlapce, kterého nikdo nechápal. To už ovšem bylo pryč. V pátém ročníku pochopila, co je zač a v tom šestém se mu za každou cenu snažila vyhnout. A teď? Teď si přála zmizet. Rozplynout se jako pára nad hrncem. Dostat se od něj co nejdál. "Jsi zmrzlá." stáhl svou ruku. V jeho hlase nebyla žádná starost. Pouhé konstatování. "Měla bys jít dovnitř a zahřát se." Než stačila Hope cokoli odvětit, houkl na ženu v obraze, jež se jako na pokyn probudila a začala klást Primusovi své poklony. Mluvili spolu jako stáří přátelé. Ta baba mu ani nevynadala, že ji vzbudil! Rozčilovala se v duchu dívka. No jo, Hope nebyla pohledný a chytrý mládenec, jak Nathana nazvala Buclatá dáma. "Odpočiň si." prohodil směrem k Hope, když se obraz odklopil a zmizel stejnou cestou, jakou zmizel. Do chobdy nyní dopadalo světlo ze Společenské místnosti. "V pořádku?" zeptal se Seamus, jemuž se ani trochu nelíbilo, čemu musel přihlížet. "Jo. V pohodě." přitakala a zmizela otvorem. Počkala na Seamuse a jakmile se za ním obraz s nadáváním zaklopil, natáhl k němu ruku. Nebelvír jí okamžitě přijal. Tohle gesto pro něj bylo vším. Hope mu tím nabízela právoplatné místo ve svém životě a srdci.