Dcera cizinky 3

Kapitola 60: Navždy

Únor byl v plném proudu. Drobná dívka si nasadila kapucu, promnula si ruce. Když se rozhlédla kolem sebe, jen těžko mohla uvěřit, že brzy mělo začít jaro. Slunce se neukázalo už několik dní. Stále bylo zataženo, počasí nebylo nijak zvlášť vlídné. Obklopena kamennými zdmi však nedokázala brunetka přemýšlet. Potřebovala chvíli klidu. Čas, který by měla jen sama pro sebe. Zbavit se Katie a Alice bylo náročné. S koncem ledna se dívky snažily využít každé volné chvíle. Chtěly být spolu. Utvořit si co nejvíc vzpomínek. Jasnovidka však dávala v posledních dnech přednost samotě. Noční můry a vidiny byly zpět. Drobná dívka nepochybovala, že to je kvůli tomu, že právě v Bradavicích se podle všeho měly uskutečnit.

Pod nohama jí křupal namrzlý sníh. Mírný vánek si pohrával s jejími vlasy, zatímco mířila od jezera zpátky j hradu. Tváře měla rudé od mrazu, nos ji štípal. Stopy, jež za sebou nechávala, brzy zmizely. Znovu začalo sněžit. Dívka vzhlédla. Sněhové vločky byly všude, kam jen dohlédla. Zima byla toho roku delší, než bylo obvyklé. Je to tvoje chyba.

Zacpala si uši a vyděšeně se kolem sebe rozhlédla. V první chvíli si myslela, že se úplně zbláznila. Když však spatřila kamennou chodbu, došlo jí, co se stalo. Vidina. Pomyslela si při pohledu na postavu, jež měla tvář zakrytou kápí. Neváhala ani vteřinu. Rozběhla. V plicích jí štípalo, pohlcovala ji panika. Aniž by přemýšlela nad tím, kam běží, pokračovala. Postřehla, jak se kolem ní prohnala jakási Smrtijedka. Naštěstí si jí ale nevšímala. A v tu chvíli to Hope došlo. Vidina se změnila. Tentokrát nikoho nenásledovala. Nesledovala osobu, jíž honil Smrtijed. To ona byla v ohrožení. Bojovala o svůj život.

Tohle uvědomění jí vyděsilo k smrti. Nebylo však nic v porovnání s tím, co mělo brzy přijít. Otevřenými dveřmi vběhla do místnosti plné lidí. Velká síň. Třásla se strachy. Pomalu se otočila ke dveřím, jimiž dovnitř akorát vstoupil Smrtijed. Dívka na něj hleděla strachem v očích. Namířil na ni hůlkou. Viděla jej otevírat ústa, avšak žádná slova z nich nevyšla. Hůlka se pomalu začala přesouvat. Zastavila se až na malé, copaté holčičce. Hope ztuhla. Zděšeně udělala krok stranou, aby hrot hůlky znovu mířil na ní. "Jak statečné." ocenil Smrtijed. Dívka hrdě vystrčila bradu. "Vždycky taková byla." zaslechla dívka hlas, jež jí děsil. Hrůza prostupovala jejím tělem až do morku kostí. Před očima se jí zamlžilo.

Několikrát zamrkala. Stále na ni mířila špička hůlky. Nepatřila však Smrtijedovi, nýbrž ženě, jejíž tvář zdobil zákeřný úsměv. Velkou síní se rozlehl křik zrzavého chlapce. Aniž by žena odtrhla pohled od brunetky, namířila hůlkou na chlapce a vyřkla slova, jež měla ovlivnit život mladé dívky na vždy. Nemohla nic dělat. Jen stát na místě a s hrůzou sledovat, jak Freda zasahuje její kouzlo do prsou a on se hroutí k zemi bez jediné známky života.

Kolena se jí podlomila a ona dopadla do studeného sněhu. V očích ji šťípaly slzy, rty měla od mrazu rozpraskané. Na kost byla promrzlá. Netušila, jak dlouho ona vidina trvala. Co však věděla jistě bylo, že horší bolest v životě nezažila. Přišlo jí, že ve chvíli, kdy viděla onoho chlapce umírat, ztratila kus sama sebe. Že po jeho smrti by už nikdy nemilovala nikoho tak moc, jako onoho zrzavého blázna. S onou vidinou získala jistotu, že nešlo o nějaký pomíjivý cit. Když Fred napsal, že si je jistý, že jim je hvězdami souzeno být spolu, nespletl se. Měla ho milovat. Vždycky tomu tak mělo být. Od začátku, až do konce. Navždy...

_______________________________________

Krásnou neděli 🙃💞

💋🤗💖