Dcera cizinky 3

Kapitola 86: Chuť vítězství

Růžová sukně se vyhrnula, když se dívka natahovala pro cukřenku. Její přítel jí se smíchem pozoroval. "Do háje." zanadávala tiše Hope, a už se chystala jednoduše vylézt na linku. Fred vstal ze židle a s úšklebkem se přes ní natáhl k nejvyšší poličce. Podal jí cukřenku, ale těsně předtím než si ji dívka stačila vzít, si ji schoval za záda. "Měla bys nosit delší sukně." s těmito slovy jí přejel po zadečku, aby jí růžovou sukni urovnal. Hope se zamračila. Neměla od rána nijak zvlášť dobrou náladu. "Ten cukr." natáhla ruku před sebe. Zrzavý chlapec se záludně usmál, načež našpulil rty. "Děláš si srandu?" pronesla kousavě. "Proč?" uculil se mládenec a za pas si ji přitáhl blíže k sobě. "Protože je dům plný špehů." odtáhla se od něj a svižným krokem zamířila ven z domu. "Počkej! Co ta cukřenka?" křikl za ní. Dívka se po něm ani neotočila. "Molly jí sháněla." odpověděla, načež vyběhla na zahradu.

Ocitla se ve spárech Ginny, jež si okamžitě začala stěžovat na tu příšernost šišlu, kterou si za dva dny měl brát její bratr. "Ginny, zpomal." požádala ji brunetka. Měla už hlavu jako balón, když společně mířily ke stanu, který akorát začal chystat Arthur za pomoci svých synů. Fred už byl mezi nimi. "Přísahám, že jestli se co nejdřív neodstěhujou, tak mi z ní praskne hlava!" stěžovala si zrzka. A přesně takový pocit kvůli ní právě zažívala Hope. V hlavě jí pulzovalo, u srdce cítila tíhu, byla unavená. Unavená z toho všeho povyku. Kam jen se podívala, tam probíhala příprava blížící se svatby Billa a Fleur. Hope jim to přála. Stejně jako ostatní chtěla, aby to bylo přesně takové, jaké si to ti dva přáli. Přesto jí ten shon nedělal dobře. Navíc se cítila zbytečná. Jak se zdálo, všechny úkoly už byly rozebrány a na ní tak zbylo jen vypadat krásně a stát stranou.

To však pro mladou čarodějku nebylo. Zatímco Ginny pokračovala v chůzi, brunetka se zastavila. "Co kdybychom..." zrzka se zmateně otočila, když si všimla, že dívka už není po jejím boku. Udělala tak akorát včas. Jasnovidka jí zmizela před očima.

Zavrávorala, když se objevila v jedné ze zapadlých Londýnských uliček. Hůlku si zastrčila za sukni. Tílko přehodila tak, aby onen kouzelný proutek nebyl vidět. Zalezla do nenápadné hospůdky, jíž prošla až ke zdi, jež se po správném poklepání rozevřela a umožnila jí vstup do Příčné ulice. Původně dívka zamýšlela počkat na dvojčata před jejich obchůdkem. Nakonec však zamířila dál ulicí. Zastavila se až před Hedvábným nebem. Tento obchod patřil její blonďaté tetě, která byla blázen do módy. Majitelka obchodu si jí všimla hned, jakmile vstoupila dovnitř. "Hope! Kde se tu bereš?" ani ji neobjala a už ji táhla dozadu. "Myslela jsem, že ti šaty na tu svatbu přinesu." usmívala se od ucha k uchu. Když však spatřila výraz své neteře, zamračila se. "Trápí tě smrt Caren, že ano?" zeptala se vážně

Dívka pokrčila rameny. Nevěděla. Neznala odpověď na její otázku, protože prozatím neměla čas nad ní přemýšlet. Nebylo to tak, že by si jej nemohla udělat. Ona nechtěla. Snažila se zabavit jak jen to šlo, aby na smrt své příbuzné nemusela myslet. Nyní, když neměla nic na práci, jí dohnala úleva. Sam ji pohladila po ramenou. Hope obdivovala svou matku za to, jak se se vším dokázala vyrovnat. Ani si neuvědomila, že sama to právě udělala také. Odpustila si za vše, co si myslela, že udělala špatně. Nechala minulost plavat. Kdyby se jí tehdy někdo zeptal, co nejdůležitějšího si myslí, že za svůj život udělala, měla by jasnou odpověď. Přežila. Přes všechnu bolest a překážky z toho vyšla jako vítěz. Vyhrála sama nad sebou.