Dcera cizinky 3

Kapitola 30: Ticho zabíjí

S plnou hlavou se usíná jen těžko. Své o tom věděla dívka, jež se v legínách a bílé mikině s postikem, jíž dostala od Siriuse Blacka. Často teď na něj myslela. Přemýšlela nad tím, jaký vede život. Že musí být strašně osamělý. Hope milovala chvíle, které si ukradla sama pro sebe. Nedokázala si však představit, že by tak měla strávit celý život. Kromě svých dvou nejlepších přátel, třech žen, jež jej kdysi nemohly vystát, a jejich dětí, neměl nikoho. Rodiče byli dávno mrtví, s bratrem nebyl v kontaktu. Žil sám a podle dívky tak byl šťastný. Všichni prostě nebyli na velkou rodinu. Nesnili o ženě, dětech, velkém domě a obrovské zahradě. Potřebovali svůj prostor a klid.

Hrad se té noci nezdál pouze chladným, ale i vlhkým. Drobná dívka raději ani nerozsvěcovala svou hůlku. Nechtěla přilákat nechtěnou pozornost. Přesto se tak stalo. Tiché kroky, jež zaslechla, ji přiměly, aby zrychlila. Tlak na spáncích a náhlá závrať ji však zpomalovaly. "Teď ne..." zašeptala naštvaně. Nemohla však udělat nic. Její vědomí se vzdálilo.

Několikrát zamrkala. Ocitla se na té stejné chodbě, jen o několik let dříve. Sledovala svou matku, jak nejistým krokem došla k mladíkovi, který stál u okna a hleděl na měsíc. Nepromluvila. Neobjala jej. Neudělala vůbec nic. Jen se zastavila vedle něj. Její oříškové oči těkaly po výklenku okna. "Je krásně." Brunetka se usmála. "Ano, to je." "Co tu děláš?" zeptal se chlapec. "Možná jsem si chtěla promluvit." pokrčila rameny. "Možná?" "Jo. Však mě znáš. Moje nálady se mění neskutečně rychle, a co jsem před chvílí chtěla, teď ze srdce nenávidím." "Je tohle ten případ?" "Možná." Hnědovlásek se zasmál. "Někdy si říkám, že to musí být nádherný pohled." kývl hlavou k oknu. "Myslím úplněk." "Reme..." "Miluji noční oblohu. Hvězdy jsou překrásné. Ne tak, jako ty, ale jsou." Brunetka cítila, jak se jí do tváří hrne krev. "Přál bych si, aby jsme se spolu jednou mohli za úplňku projít bez strachu, že bych se proměnil a..." selhal mu hlas.

Hope se otřásla. Nikdy příliš nepřemýšlela nad tím, jak těžké to její rodiče museli mít. Čím vším si museli projít, aby mohli být spolu. Co všechno museli udělat a obětovat pro to, aby se jejich vzájemně snesly. Nel se na Remuse stále nepodívala. Svůj pohled upírala do tmy, jež zahalila celou krajinu. "Projdeme se jindy." odpověděla po chvíli ticha lhostejně. "Ale..." "Mám raději západy slunce. Ale ze všeho nejvíc mám ráda hvězdy. A k jejich pozorování úplněk nepotřebuji." Chlapec zakroutil nevěřícně hlavou. Hope se uchechtla. Tak přesně takovou svou matku znala. Jako obětavou, vlídnou ženu, jíž ke štěstí stačilo málo. "Ty se mi snad zdáš." zašeptal chlapec. "Doufám, že je to alespoň příjemný sen a ne nějaká děsivá noční můra." Tomu se oba zasmáli. Remus vyhledal její ruku a propletl si s ní prsty. Jejich potomek se smutně pousmál.

Bolelo to. Bolelo vidět, jak byli šťastní. To, jak se jeden pro druhého dokázali obětovat. Udělali by vše jen proto, aby byl šťastní. Po všech těch letech se nic z toho nezměnilo. Stále tu byli jeden pro druhého. A přesně to si Hope od života také přála. Někoho, kdo by ji miloval a nikdy ji nechal odejít. Několikrát zamrkala. Ucítila první stisk na svém rameni, jež následovalo škubnutí. "Merline!" vyjekla polekaně. Ve tmě nebyla schopna rozeznat, s kým že má tu čest. Klepala se. Tohle jí bylo nepříjemné. Dotyčný navíc zarytě mlčel. Srdce jí divoce tloutlo. Měla pocit, jako kdyby se o ni pokoušel infarkt. Zamumlala kouzlo, po němž se špička její hůlky rozsvítila. Když pohlédla do rozzuřené tváře Primuse, začala litovat toho, že se raději nespokojila s tmou.