Dcera cizinky 3

Kapitola 90: Konec je jen nový začátek

Poslední sluneční paprsky ozařovaly zahradu, na níž si hrála početná skupinka dětí. U dveří postávala hnědovlasá žena, jednu ruku položenou na těhotenském bříšku. Její třetí potomek se každým dnem hlásil více a více o slovo. Dětský křik přilákal pozornost mladé ženy. Její nejstarší dítko vzdorovitě hledělo na světlovláska, jež do něj právě strčil. Světle hnědé vlásky mělo děvčátko zapletené do dvou copánků. Oříškové oči zářily do dálky. Drobné rtíky holčička ve vzteku špulila. Hope se nemohla zbavit pocitu, že jí proklela. Přenesla na ní tíhu, jež jí samotnou celé roky mučila. Nejenže byla Minerva jasnovidkou, ale také se neskutečně podobavala svým příbuzným z rodu Brownů. Za to její bratříček byl dokonalým odrazem svého otce. Zrzavý škůdce s pihovanou tváří a nezbednou jiskrou v očích.

Při pohledu na své děti pocítila Hope píchnutí u srdce. Ženy v její rodině si za svůj život prošly spoustou útrap, z nichž některé nevyvázly živé. Bála se, aby Minervu nečekal podobný osud. Dveře, u nichž stála, se otevřely. Na zahradu vstoupila Eleanor Lupinová, jež se zářivě usmívala. Při pohledu na svou trápící se dceru poněkud zesmutněla.

"Přemýšlela si někdy nad tím, jestli jmény ovlivňujeme životy našich dětí?" zeptala se mladší brunetka zamyšleně. "Ty jsi rozhodně byla mojí nadějí. A stále jí jsi." odpověděla starší žena bez zaváhání. "Možná ano, Hope. Možná, že jména mají podíl na tom, kým se stáváme." uznala Eleanor. "Rozhodně to ale neznamená, že si zvolíme stejný osud." vysvětlila. "Minerva byla jasná volba." vypadlo z jasnovidky, jež si začala pohrávat s medailonkem, který jí visel kolem krku. Za ty roky, co jej nosila, si k němu vytvořila pouto. "A Kevin vlastně taky. Jen..." zavzpomínala na svého strýčka, kterého znala jen z vyprávění. Zemřel, když její matce bylo patnáct let. "O tom jací jsme, rozhodují naše volby, Hope. Sami si volíme, čím chceme být." ujistila žena svou dceru. "V našem světě však nic není náhoda. Dala si těm jménům novou šanci. Ani jeden z předchozích nositelů neměl příliš velké štěstí v životě. To ale neznamená, že jej nebudou mít ti další." pousmála se. Nehleděla přitom na svou vnučku, ale na dceru Angeliny a George, jež dostala jméno po dívce, jíž Eleanor kdysi dávno znala. Roxanne.

V hlavě jí běžela spousta myšlenek. Tolik toho své dceři chtěla říct. Tolik jí toho ještě nestačila předat. Viděla na ní, že mám spoustu otázek. Ostatně jako vždycky. Hope si přála všemu porozumět. Všechno pochopit. Jenže na některé věci si člověk musí přijít sám. Nestačí, když mu je někdo druhý prozradí. "Nic není náhoda. Všechno dopadne tak, jak má. Celý náš život směřuje k tomu správnému konci. Proč se mým kmotřencem stal Fred a ne George?" "Kvůli mně." odtušila Hope. "Přesně tak. Měla se mi narodit holčička, s níž bude jeho život navždy spojený." bylo za tím mnohem víc. Za vším toho bylo mnohem víc. Některými věcmi však bylo zbytečné zatěžovat další generace. Hope se stále zdála nejistá. "Pokud se chceš ujistit, že minimálně jedno z tvých dětí má před sebou krásnou budoucnost..." natáhla k brunetce ruku Nel. "Stačí se správně zeptat." Strach z toho, co uvidí, nebyl dost silný, aby ji dokázal odradit. Hope přijala ruku své matky.

Pohled na dvojici žen byl zvláštní. Oči vykulené, ústa pootevřená. Zatímco jedna z nich věděla, co je čeká, ta druhá trnula hrůzou. A pak se to stalo. Viděly hnědovlasou dívku, jež po boku zrzavého muže kráčela uličkou mezi svatebčany. Mladší z žen zatajila dech, když si všimla jediné pihy, jež měla nevěsta na levé klíční kosti. Minerva. Pomyslela si. Její dcera byla dokonalým spojením své matky, babičky a dalších žen, jež neměla příležitost potkat. Eleanořina ochota se obětovat, Hopeina naděje, jíž se pro ostatní stala. Carenina láska a oddanost rodině, Carmenina touha po lepším světě přesto, že jejich vize se od sebe dalece lišily. Ke všemu tomu přidávala něco svého. A tím byla jakási děckost, jež se zračila v jejích očích. Děckost, jíž si v sobě přes všechny roky dokázala uchovat.

Vidina se začala rozplývat. Přes slzy radosti viděla maličkou Minervu, jak se pošťuchule s blonďatým Theodorem. "Jednou se naše rody spojí." Slyšela Eleanor zašeptat. A poprvé jí vůbec nevadilo, že jejím slovům tak úplně nerozumí. Všichni měli nárok na svá tajemství. V tu chvíli pro Hope bylo důležité jediné. Minervu možná čekalo mnoho zkoušek. Pustila Eleanořinu ruku. Rozepla si řetízek, jež následně pevně stiskla v dlani. Stejně jako Eleanor jej po mnoho let nosila jako připomínku toho, kým byla. Aby si po každé vidině připomněla, že ať se stane cokoli, zase to překoná. Jako vždy. Najednou už ale nepotřebovala žádnou upomínku. Bylo na čase, aby se medailonek posunul zase dál. Ke své další právoplatné majitelce. Její život měl být možná stejně komplikovaný, jako tomu bylo u jejích příbuzných. Přesto však dokázala vydržet. Měla v sobě sílu, jež se nesla celými generacemi. Ať to bylo jakkoli, byla vnučkou cizinky, jež zachránila mnoho životů. Dcerou ženy, jež viděla spoustu hrůz a i tak si dokázala uchránit zdravý rozum. Především ale dokázala zůstat sama sebou. A to na tom bylo to nejdůležitější.