Tik. Tak. Tik. Tak. Zvuk hodin drobnou dívku ubíjel. Tik. Tak. Tik... Zatnula ruce v pěst. Nechápala, co může jejím kamarádkám tak dlouho trvat. Seděla akorát ve společenské místnosti a čekala, než se milostivě uráčí sejít dolů. Venku svítilo slunce, paprsky ozařovalo poslední zbytky sněhu. Hope se toužila vystavit jeho náruči. Po dlouhé době se mraky nad Bradavicemi rozestoupily. Tik. Tak. Tik. Tak. Uběhla další minuta. Tik. Tak. Tik. Tak. Tik... Zběsilé kroky dívku donutily odtrhnout pohled od hodin na stěně. Byla za to vděčná. Brzy by pravděpodobně vytáhla hůlku a ten krám umlčela. Připomínal jí totiž, jak rychle jí mezi prsty protéká drahocenný čas. Vstala z křesla a těsně před tímto, než v závěsu za svými kamarádkami vyšla z Nebelvírské společenské místnosti, ohlédla se po předmětu, na nějž ještě před pár vteřinami říkala. Tik. Tak. Tik. Tak...
Ještě kousek. Poslední krok jí chyběl. A pak... Pak se zhluboka nadechla, zavřela oči a tvář nastavila slunci. Nechala jej, aby jí po tváři kreslilo stíny, zatímco si užívala jeho hřejivý dotek. "Četly jste dneska noviny?" zeptala se Katie. V jejím hlase se jasně odrážel strach. Zatímco Alice přikývla, brunetka zavrtěla hlavou. "Ani to nemám v plánu." oznámila hlasem, jež byl zbaven veškerých emocí. "Možná bys měla." pípla Katie ustrašeně. "Nikdo není v bezpečí." zašeptala. "Jsme v Bradavicích." ozvala se Alice. "My v bezpečí jsme." uklidňovala svou kamarádku. Ta však odmítavě zavrtěla hlavou. Hope té proměně nerozuměla. Ještě před pár dny z Katie sálal optimismus. A teď? Viděla všechno černě. Co ji připravilo o naději?
Udělala krok k ní, ale okamžitě se zastavila. Málem rozšlápla poklad s bílým květem. Dřepla si a prsty se dotkla první květiny, jíž toho roku viděla. Usmála se. Pohlédla na svou kamarádku, jejíž tvář byla stažena obavami. "Vždycky je tu naděje. Dobro nakonec vždy zvítězí nad zlem, no ne?" mrkla na Katie. "Tohle není vtipný." zamračila se hnědovláska. "My nejsme žádní hrdinové ani princezny z pohádek." připomněla jí. "Jseš si jistá?" ujišťovala se Alice. "Já si myslím, že role zloduchů je v tomhle příběhu už plně obsazena." ona poznámka přivedla její přítelkyně téměř k slzám. Obě se totiž daly do hysterického smíchu. Nebylo divu. Byly příliš napnuté. Nějak se uvolnit musely.
Nebe nad jejich hlavami se zatáhlo. Hope pohlédla vzhůru. Mračna byla neprostupná a snad ještě temnější, než předchozího dne. Něco v žaludku se jí pohnulo. "Vrátíme se." "Ale já chtěla ještě k..." pokusila se namítnout Alice, ale Hope ji zarazila. "Nemám z toho dobrý pocit." zašeptala. "Hovoří k tobě jasnovidka?" zeptala se až příliš vážně, což brunetku pobavilo. "Ne, můj prázdný žaludek." ušklíbla se. "A teď už pojďme." s tím se zavěsila do nabízeného rámě Alice, zatímco do ní se zavěsila Katie. Pobavení z jejich tváří zmizelo. Po chvíli smíchu nezbylo ani památky. Obavy byly zpět. V plné síle. Drobná brunetka se neubránila myšlence, jíž se ještě hodnou chvíli pokoušela zahnat. Marně. Co se stalo, že to Katie tak vyděsilo? Kdyby tušila, co bude následovat, nikdy by se sama sebe neptala.
ČTEŠ
Dcera cizinky 3
FanfictionUpozornění! Příběh je pokračováním příběhů s názvem Cizinka, Cizinka 2, Dcera Cizinky a Dcery cizinky 2 (hrozí nepochopení některých událostí či souvislostí). Sedmý ročník s sebou přináší nejen spoustu učení, ale také spoustu změn. Nejenže nový prim...
