Dcera cizinky 3

Kapitola 31: Hlava a srdce

Zavřené oči. Soustředěný výraz. Kapka krve na rtu. A co z toho? Dostatečně silná vzpomínka pořád nikde. Drobná brunetka tiše zanadávala. "Musíš najít tu nejlepší." ozbal se kousel za ní klidný, milující hlas. "Já se snažím!" odsekla. Nehty si zarývala do dlaní, aby frustrovaně nezačala křičet. Většině jejích spolužáků se už podařilo, alespoň tedy částečně, vyvolat patrona. Nebyl dokonalý, ale byl tam. Alespoň dokázaly udělat nějaký pokrok. Hope však od minulého roku nepostoupila ani o kousek. Co víc... Ona couvla. Nyní už vyvolat byť jen obláček pro ni bylo víc než obtížné. Nerozuměla.

Hůlku pevně sevřela v dlani a podél zdi se svezla na podlahu. "Nemá to cenu." rozhodila zoufale rukama. V ptcově kabinetu strávila již čtvrté odpoledne, a přesto se nepohla dál. "Ne, to nemá." Dívka se poněkud raněne podívala na muže, jež se nad ní tyčil. Klekl si před ní a povzbudivě se na ní usmál. "Nemá to cenu, dokud si neuděláš pořádek taky." Zamračila se. Čekala, že muž ukáže na její hlavu, ale to nestalo. On ukazoval na její srdce. "Tak moc nad tou vzpomínkou přemýšlíš, vybíráš tu, jež je podle nejlepší, až nakonec vždycky zapomeneš na to podstatné." natáhl k ní ruku, aby jí pomohl na nohy. "Tohle není o tvém chytrosti, Hope. Dokonce ani o nadání. Obojího máš víc, než dost. Tohle je o tvém srdci. O velice silných emocí, jež se s tou vzpomínkou musí pojit." "Já v tom mám ale zmatek!" zlobila se dívka. "Mám v hlavě věci, které se nikdy nestaly. Věci, které prožil někdo jiný." Muž zavrtěl hlavou. "Zase mluvíš o hlavě." povzdychnul si. Dívka to však tentokrát myslela jinak, než její otec. Vídala nejdůležitější chvíle života své matky. Kdyby měla její vzpomínky, dokázala by s těmi nejlepšími divy. Co ale měla zvládnout s tím, co zažila ona sama?

Poněkud nasupěně si to rázovala do Nebelvírské věže. Doufala přitom, že nikde nenarazí na Nathana. Dva školní tresty jí bohatě stačily. Další už nepotřebovala. Když před sebou spatřila obraz Buclaté dámy, odychla si. Ještě větší radost měla, když se ukázalo, že je za bláznivá ženská vzhůru. Netrpělivě vyčkávala, až se vypovídá, aby konečně mohla do Společenské místnosti. Jakmile se tak stalo. Znechuceně se zašklebila. V rohu společenské místnosti seděl Ron s Levandulí na klíně. Samozřejmě se muckali. Brunetka se otřásla, načež sebou praštila na pohovku mezi své mladší spolužáky. "Nechutný, co?" okomentovala dvojici v rohu Ginny. "Mohli s tím jít jinam." uznala Hope a unaveně se zapřela do opěradla pohovky. "Jsi v pořádku?" zeptal se jí starostlivý hlas, při jehož zaznění se cítila provinile. Ani se nenamáhala Seamusovi vysvětloval, proč tehdy od Tří košťat utekla. Dokonce se mu ani nedostalo omluvy za to, že se mu znovu vyhýbala.

Jeho starostlivost ji dojímala. Pohlédla na něj a s úsměvem přikývla. "Jen jsem unavená." "Těžký den?" zajímal se Harry. Hope si odfrkla. "Táta furt trvá na tom, že vyvolání patrona je pro čarodějku, jako jsem já, hračka. Nadání mi prý nechybí." protočila nad tím očima. "A tak mě to nutí pořád dokola zkoušet." "Vypadáš rozházeně." okomentoval to Seamus. Dívka přikývla. "Ještě abych nebyla! Netvrdím, že všechno zvládnu na poprvé, to opravdu ne. Vždycky se to ale nakonec naučím, a teď?" zoufale si schovala obličej do tváří. "Tušíš, čím to může být?" chtěla vědět Ginny. Hope pokrčila rameny. Když zachytila Harryho pátravý pohled, bylo jí jasné, že jí nevěří. Tušil, co za bitvu v sobě dívka svádí. A ani trochu jí to nezáviděl.