Dcera cizinky 3

Kapitola 88: Rodina

"Na mou obhajobu, musela jsem to udělat." posadila se na kraj postele. Poklepala vedle sebe. Blondýnka se poněkud neochotně usadila vedle ní. "Museli jsme si tím vším projít, abychom si uvědomili, že jeden bez druhého nechceme být." "To je hezzké, ale..." "Odešla jsem, abych zjistila, že nikdy nikoho jiného nebudu milovat víc než Freda." skočila jí Hope do řeči. "Jenže ty víš, co pro zebe Bill znamená. Vidím to na tobě. Nemůžeš bez nej být a i kdyby si mohla, tak nechceš." Fleur mlčela. Nevěděla, co na to říct.

Seděly vedle sebe, obě hleděly do země a přemýšlely, jak pokračovat. "Co se stalo mezi tebou a Molly?" "Nevěří, žže jssém pro jejího ssyná dosst dobráá." bojovně vypnula hrudník. Hope se pousmála. "Každá máma chce pro své dítě jen to nejlepší. Nenajdeš nikoho, kdo by podle ní byl pro něj perfektní." "Ty jssí." Hope nechápavě nakrčila obočí. "Vidím, jak sse na vás dívá, když jsste spolů." vysvětlila. "Jssi součástí rodiny. Já ne." povzdychla si. Odvrátila tvář, aby Hope neviděla, že se jí do očí znovu hrnou slzy. Tentokrát nešlo o slzy zlosti ale smutku. Tak tohle ji trápí? Proletělo brunetce hlavou.

Pokud tomu skutečně bylo tak, byla tou nejlepší dívkou, jakou si Molly mohla pro Billa přát. Fleur milovala svou rodinu nadevše. Pokud si přála být součástí jiné, nedělala to kvůli sobě. Ale kvůli muži, kterého milovala. Tohle Molly zřejmě neviděla. A nebo nechtěla. Jako každá matka se bála o své dítě. To jí nikdo nemohl vyčítat. Jako většina matek však zapomínala, že všechno má své hranice. Bill byl dospělý muž. Měl právo se sám rozhodnout, která dívka je pro něj ta pravá. I kdyby se pletl, musel si na to přijít sám. Hope však měla dojem, že se trefil přímo do černého.

Jakkoli nesourodý se tento pár mohl ostatním zdát, jí přišel perfektní. Možná proto, že sama se zamilovala do naprosto odlišného šílence. Fleur se bála, že nezapadne mezi bandu bláznů v níž Hope vyrostla. Nikdo z nich jí nebyl ani trochu podobný. A právě proto se mezi ně hodila. Každý z nich byl jiný. Mazaný, potrefený, urážlivý, chladný, veselý, hlučný... Občas je člověk nenáviděl. Přesto je ale nedokázal přestat milovat. A v tom bylo to kouzlo. Brunetka natáhla ruku a pevně stiskl dívčino rameno. "Molly tě nikdy nepřijme..." Fleur vytřeštila oči. Vypadala, že každou chvílí omdlí. "Pokud se nepřijmeš ty sama." dodala Hope rychle, načež vstala. Natáhla ruku k blondýnce. Ta ji váhavě přijala. S dívčinu pomocí se postavila. Jasnovidka neztrácela čas. Položila blondýnčin kufr na postel a dala se do vybalování. "Dneska se už nikam nechystáš, že ne?" ujištovala se. Blondýnčino mlčení jí vyváděl z míry. Fleur hleděla z okna, jako kdyby nad tím vším ještě přemýšlela. Nebylo však nad čím. Hope měla pravdu. Nemohla odejít. A i kdyby ano, neudělala by to. Až příliš jí na Billovi záleželo. Milovala jej tak moc, až jí to bolelo. S jeho matkou si však nepřála vycházet jen kvůli němu, ale i kvůli sobě. Obdivovala jí za její sílu. Za to, jak se starala o ostatní. Usmála se. "Né, nehodlám. Ani dnes, ani jindý." Přesně takovou odpověď Hope potřebovala slyšet. A nejen ona.

_______________________________________

Dvě kapitoly a máme tu konec! 🙄💞

💋🤗💖