Dcera cizinky 3

Kapitola 61: Odmítat budoucnost

Ani si nepamatovala, kdy přestala brečet. Všechno, co se dělo kolem ní, nevnímala. Ignorovala i vyděšené otázky brýlatého chlapce, jež jí o pár minut později našel sedět ve sněhu. Matně vnímala, když ji vytáhnul na nohy a přiměl k chůzi. Okolí měla zamlžené, hlavu skloněnou k zemi. Obvykle jí stačilo pět minut, aby se z vidiny vzpamatovala. Jenže ty předchozí nikdy nepředvídaly smrt jejího milovaného. Až nyní. Tvrdě se kousnula do rtu. Na jazyku ucítila pachuť krve, jíž ignorovala.

"Co se stalo?" Při známém hlase poprvé vzhlédla. Ani si nevšimla, že vešli do Společenské místnosti. Alice seděla na jedné ze sedaček, v ruce držela nějaký časopis. "Alice..." pípla brunetka a během vteřinky se svezla vedle ní. Nechala se obejmout a znovu se rozvzlykala. "Co se stalo?" zopakovala svou otázku, jež nemířila na Hope. Kapitán Nebelvírského týmu pokrčil rameny. "Takhle jsem ji našel. Seděla ve sněhu a byla úplně mimo." Černovláska si povzdychla. "Myslíš, že..." Dívka přikývla. "Něco viděla." šeptla. "Co?" Tentokrát to byla Alice, kdo pokrčil rameny. "Netuším. Rozhodně to ale nebylo nic dobrého." s tím vstala. Pomohla Hope na nohy. Otřela jí poslední tři slzičky z tváře a objala ji kolem ramen. "Jdeme tě převléknout, ano?" navrhla něžně. Počkala, až brunetka přikývne, ještě poděkovala Harrymu, že jí přivedl a už jasnovidku odváděla do jejich pokoje.

Schoulená v posteli strávila celé odpoledne. Katie s Alice seděly na její posteli a starostlivě ji pozorovaly. Na nic se však neptaly. Poprvé v životě nechtěly vědět, co viděla. Příliš se toho bály. A tak tam jen seděly, hladily ji po ramenou a zádech a doufal, že jí brzy bude lépe. Když těsně před veveří usnula vyčerpáním, ulevilo se jim. Najednou vypadala klidně a ne zdrceně. Rozhodly se jí nechat spát a samy se vydaly na večeře.

Dlouhé chloupky polechtaly dívku pod nosem. A ještě jednou. Hope zalapala po dechu, vyletěla do sedu a hlasitě kýchla. Nevraživě pohlédla na svůj polštář, na kterém se rozvaloval její kočičí kamarád. Nespokojeně zamňoukal. "Takže ty mě vzbudíš a ve finále jsem to já, kdo se má omlouvat?" zeptala se nafučeně. "S tím nepočítej." pohrozila mu prstem, vyhrabala se z postele a po očku mrkla na budík. Bylo jí jasné, že její spolubydlící právě večeří. Ona však neměla hlad. Klepala se zimou. Její tělo se ještě nevzpamatovala ze chvíle kdy se venku uvelebila ve sněhu. Popadla proto svou noční košilku a rozešla se ke koupelně. Za sebou zaslechla mňoukání. Proto popoběhla. Rychle za sebou zavřela dveře, jež se Fixovi zabouchly těsně před čumákem.

Postavila se do sprchového koutu, pustila vodu. Nechala po sobě štěkat horké kapky vody. Její tělo se postupně zahřívalo. Brzy se jí udělalo lépe. Vylezla ze sprchy, osušila se, vlasy si zabalila do ručníku. Přes hlavu si přetáhla šedou noční košili. Nápis Omlouvám se, moje postel mě potřebuje brala doslova. U zrcadla si proto rychle odlíčila tu neplechu, kterou napáchal pláč společně s řasenkou, a pak už jí nic nebránilo vrátit se do pokoje a zalézt do postele. Když se zachumlala do peřiny, okamžitě se přiloudala ta chlupatá potvora. Kocourek se uvelebil na dece a nechal se od dívky škrabkat za uchem. Oříškové oči zajiskřily, když Fix začal příst. Z nějakého důvodu byla přesvědčena, že budoucnost může změnit. Alespoň tentokrát. Jako kdyby měla možnost volby. Jen netušila, co že je ta druhá možnost.