Dcera cizinky 3

Kapitola 42: Sněhová bitva začíná!

"Nesnáším nákupy!" zaúpěla černovlasá dívka po cestě z Prasinek zpátky do hradu. Nemohla se dočkat, až se ve společenské místnosti natáhne a na chvíli si odpočine. Její hnědovlasé kamarádky jí tahaly po Prasinkách sem a tam. Jedna potřebovala tam a druhá zase tam. Když už se Katie po třetí ozvala, že něco zapomněla, měla Alice co dělat, aby jí neproklela. Nyní se vesele bavila s Hope, jež se tvářila jako mrtvola. Alice se zamračila. Nevěřila tomu, že by se Seamusem mohla být šťastnější než s Fredem. Když ale viděla její úsměv, říkala si, že to tak možná má být. Jenže pak se něco zvrtlo a všechen smích byl pryč. Radost se jí vytratila z očí. Nahradil jí strach, jemuž Alice nerozuměla. A ani nemohla.

Hope sledovala černovlásku, jež kráčela před svými kamarádkami. Ztrácela se ve svých myšlenkách. To brunetka moc dobře znala. V poslední době měla pocit, že se jedna druhé vzdalují. Uzavíraly se do sebe. Kolem vystavěly vysoké zdi, za něž odmítaly kohokoli pustit. Při té myšlence se jí sevřeli srdce. Tohle nemohla dopustit. Sehnula se a do volné ruky vzala trocgu sněhu. Pomačkala ji v dlani. Napřáhla se a vrhla. Černou čepici pokryla bílá. Alice se okamžitě zastavila. Ohlédla se za sebe a když spatřila, jak její kamarádky odkládají nákupní tašky, nakrabatila obočí. Než stačila cokoli namítnout, mrkla po ní menší z dívek sněhovou kouli. "Hope!" vyjekla a těsně uhnula. Brunetka se zákeřně usmála a už si chystala další munici.

"Au!" vypískla Katie, když jí jedna koule zasáhla tvrdě do zad. Rychle se však vzpamatovala a palbu opětovala. Hope vyprkla smíchy, když zasáhla Alice do čepice. Kousek sněhu se uvolnil, když se černovláska napřáhla a spadnul jí do obličeje. A pak to přišlo. Střelkyně se nekompromisně obrátily proti ní. "Ne!" zasmála se a dala se na útěk. Netrvalo dlouho a celá trojice skončila ve sněhu. Svaly na břiše je od smíchu. To jim však nemohla zabránit, aby se dobře bavily.

Do hradu se vrátily na kost promočené. Byly však veselé. Po dlouhé době se zase cítily být samy sebou. Poslední rok se musely chovat zodpovědně, dospěle. Teď si připomněly, jaké to bylo, když byly ještě dětmi. Bezstarostné a klidné období bylo pryč. Přesto tu ale byly chvíle, kdy člověk mohl na chvíli vypnout. "Je mi ziminka." postěžovala si Katie, když se vydaly po schodech. Mířily rovnou do Nebelvírské věže. "Možná to nebyl tak dobrý nápad." zauvažovala Hope, když si vzpomněla, jak Katie ještě před dvěma týdny ležela v horečkách na ošetřovně. "Můj nápad to nebyl." zvedla ruce na svou obranu černovláska. "Byl můj." přiznala se s úšklebkem Hope. "A taky to byla sranda. Ale trošku jsme to přehnaly." kousnula se rtu. To už staly před obrazem Buclaté dámy. Katie zaúpěla. Žena měla velice upovídanou náladu. K její smůle neměla ani jedna z dívek chuť se s ní vybavovat. Klepaly se, táhly se s taškami, v nichž měly vánoční dárky a sladkosti a byly mokré až na kost. Obraz se konečně odklopil a ony se vmísily mezi své spolužáky. "Tohle odmarodíme." ozvala se Apice. Jako kdyby Hope chtěla potvrdit její slova, nadechla se a ruku si přiložila na ústa. "Hepčík!"