Dcera cizinky 3

Kapitola 40: Milující babička

Vysoká žena s perfektně uhlazeným drdolem dolila své vnučce čaj. Jakmile konev přistála na stole, odložila hůlku a kývla na dívku, aby pokračovala ve vyprávění. "Naštěstí už bude podle madam Pomfreyové příští týden v pořádku. Takže jí teď s Alice nosíme na ošetřovnu úkoly, aby toho nemusela tolik dohánět." "Tak to jsem ráda. Jak jsi na tom vůbec s učením ty?" zeptala se Minerva jen tak mimochodem. "Docela dobrý." odpověděla nejistě Hope. "Vážně? A co tvůj patron? Jak víš, tak můj ma podobu koč..." "Mluvila jsi s tátou." pochopila brunetka. Žena přikývla. "Potom víš, že jsem naprosto marná." povzdychla si. Promnula si spánky a sáhla po šálku s horkým nápojem.

Profesorka zavrtěla hlavou. "Podle Remuse ti jen chybí motivace." "Tak motivace!" zasmála se Hope hořce. "Motivace chybí Alice, která vyvolá dostatečně silný obranný štít. Mně chybí nadání." rozhodila zoufale rukama. "Rozhodně ti chybí motivace." usoudila žena. Brunetka se tvrdě kousnula do rtu. "Na co myslíš, když se ho snažíš vyvolat?" Hope pokrčila rameny. "Na rodiče, občas zkouším vzpomínky s tebou..." "To zřejmě nestačí." Hope se uchechtla. "Tak to děkuju pěkně, babi! To mi totiž ještě nedošlo!" "Nezlob se, Hope. Jen se ti snažím pomoc." Brunetka rozvázání přikývla. "Jo, o to se snažíte všichni. Jenže mi pomoc nemůžete. Tohle musím zvládnout sama a pokud to nedokážu, tak nestojím za nic!" s tím vyskočila na nohy.

U dveří jí zastavil ženin hlas. "Jsi na sebe příliš tvrdá. V ostatních vidíš jen to nejlepší, ale sobě nedokážeš odpustit ani tu nejmenší chybičku." pronesla Minerva vlídně. "Stejně jako tvoje matka." usmála se na dívčina záda. "Já nejsem ona." odporovala. Profesorka přikývla. "To opravdu nejsi. Zdědila si to nejlepší z obou svých rodičů. Je na čase, abys na sobě přestala hledat to špatné a soustředila se na to dobré. Nemusíš být nejsilnější, nejchytřejší ani nejlaskavější, Hope. Nikdo není vším. Stačí mít od každého kousek." Brunetka už toho slyšela dost. Prostě vzala za kliku a opustila profesorčin kabinet.

Minerva to myslela dobře. Chtěla jí pomoci. Vždycky si přála jen to nejlepší. Dívka však svými problémy nechtěla nikoho zatěžovat. Přesně to byl také ten důvod, proč si nechávala své vidiny pro sebe. Nechtěla nikoho dalšího děsit. Stačilo, že sama byla vyděšená k smrti. Je to tvoje chyba. Povdzychla si. Měla pocit, že toho hlasu, jež odněkud znala, se už nikdy nezbaví. Vidiny a noční můry jí nedaly spát. Stále musela přemýšlet nad tím, co měla způsobit. Co měla být její chyba? Za co mohla? Otázek přibývalo, odpovědi nepřicházely. Sníh pokryl celé školní pozemky. Období klidu a míru se blížilo. Hope se však bála, že tentokrát to tak ani v nejmenším nebude.