Dcera cizinky 3

Kapitola 62: Na prodej!

Kruhy pod očima se už naučila ignorovat. Spánek jí prostě nebyl souzený. Usoudila, že bude nejlepší, když si prostě zvykne a naučí se to nevnímat. Přesto nemohla popřít, ze probouzet se každou noc zpocená, s pláčem a křikem, není nic příjemného. Doufala, že to co nejdřív odezní. Bylo jí však jasné, že se to stane až ve chvíli, kdy se její vidina vyplní nebo vyvrátí. Dříve ne. Raději by se ovšem každou noc probouzela hrůzou, než ztratit jednoho ze svých blízkých. Obava o Freda musela brzy ustoupit do pozadí. Hope se potřebovala soustředit na školu. Únor vyl u konce, březen začínal. Blížilo se jaro. S každým dalším dnem si drobná brunetka více uvědomovala, jak velké zkoušce bude na konci roku čelit. Profesoři jim stále zdůrazňovali, aby přípravu na OVCE nepodcenili.

Právě z toho důvodu trávila jasnovidka každou volnou chvilku v knihovně, s nosem zabořebým do starých svazků. Sem tam jí dělala společnost Katie, ale většinou zde byla s Hermionou. Katie s Alice se totiž pilně připravovaly na poslední zápas tohoto roku. Harry bral přípravy opravdu svědomitě. Nehodlal Zmijozel nijak podcenit. Brunetka se ušklíbla. Vlasy si stáhla do culíku. Ani trochu holkám nezáviděla. Každý večer se vracely úplně vyčerpané, svaly je bolely námahou. Alice proto kolikrát vynechala snídani. Představa tolika schodů ji brala chuť k jídlu. "Měla bys mu to napsat." Hope několikrát zamrkala. "Co?" nechápala. Hermiona ukázala na kus pergamenu, jež před brunetkou ležel. "Měla bys Fredovi napsat to se Seamusem." "Myslíš to, že se mi vyhýbá?" nakrčila dívka obočí. "Spíš to, že to skončilo ještě ve vlaku." "Nekričeli jsme na sebe. Nechápu, jak se to někdo mohl dozvědět." zamračila se. "Měli jste tu smůlu, že Levandule akorát hledala Ronánka." zaškaradila se Nebelvírka mudlovského původu. "Všechno slyšela a hned se s tím samozřejmě musela podělit." dopověděla. "Asi jí brzy prokleju ve spánku." zavrčela Hope nasupěně. "Už aby to bylo." zamumlala si pro sebe Hermiona. Když se pohledy dívek setkaly, obě propukly ve veselý smích.

"Nemá cenu mu to psát. Neříkej mi, že mu to Ron ještě nenapsal." vrátila se k původnímu tématu Hope, když se uklidnily. "Ale jo napsal. Jsem si ale jistá, že Fred bude chtít ujištění od tebe." "Příliš se staráš o můj soukromí život." zdvihla brunetka varovně prst. Hermiona se ušklíbla. "O něčí se starat musím, když vlastní nemám." Studentka sedmého ročníku se smíchem zavrtěla hlavou. "Nemůžeš si vzít na starost Harryho? Já už mám v tom svém pořádek." "Na jak dlouho?" nadhodila Hermiona. Trefila se přímo do černého. Jak dlouho to vydrží, než se všechno zase začne komplikovat?

Když dorazily na večeři do Velké síně, nabídla Hope Hermioně útočiště u nich. Stále nebyla schopna Ronovi přijít na jméno. Jejich hádky začínaly narůstat do nebezpečných rozměrů. "Jaký byl trénink?" broukla drobná Nebelvírka, když se posadila naproti svým kamarádkám. Jejich pohledy jí prozrazovaly, že se pohybuje po tenkém ledě. "Vypadáte unaveně." poznamenala. "Kdy máte další trénink?" zeptala se a hned na to si sama odpověděla. "Zítra... Jak tohle zvládnete, to teda...." "Na prodej!" vyjekla se smíchem Katie, přičemž prstem namířila na drobnou jasnovidku. Několik studentů se po nich otočilo. Hope se zasmála. Okamžitě ji však smích přešel. "Už jsi četla, co ti psal Fred?" Hope zamrkala. Takový protiútok nečekala. "Nebo se toho příliš bojí?" přidala se k Alice Katie. Teď se na tenkém ledě pohybovaly Nebelvírské Střelkyně. Netušila však, že tento led je až příliš křehký. "Kdy bude svatba?" "Na jaře?" navrhla Alice. "Musí být o prázdninách." namítla Katie. "Nezapomínej, že oba mají přátele kteří ještě studují. A navíc..." Víc Hope nevnímala. Nedokázala poslouchat řeči o budoucnosti, když si nebyla jistá, jestli je nějaká čeká.

_______________________________________

Omlouvám se, včera se mi nějak nedařilo tuhle kapitolu napsat podle mých představ. Proto vychází až dnes 😏

💋🤗💖