Dcera cizinky 3

Kapitola 45: Večírek s upírem

Chlapce s pískovými vlasy přitiskl rty na tvář své přítelkyně, jíž toho večera doprovázel na Vánoční večírek profesora Křiklana. Drobná brunetka začínala tradici s polibkem po jmelík nenávidět. Měla pocit, že ten zelený parazit byl snad všude. Když od ní Seamus odtáhnul, sladce se na něj usmála. Přijala nabízenou ruku a nechala se chlapcem odvést ke stolku s občerstvením. Pustila Nebelvírovu ruku, aby si upravila tmavě modré, krajkové šaty. "Sluší ti to." "Děkuju." odpověděla na Seamusův kompliment. "Co podnikneme zítra?" zajímal se chlapec. Hope bylo jasné, že chtěl poslední den v Bradavicích před Vánoci strávit s ním. Bylo to od něj hezké, a tak i přesto, že by si měla raději balit, navrhla, že se půjdou projít k zamrzlému jezeru. Při pomyšlení na zmrzlou plochu posmutněla. Ani si letos nestihla zabruslit.

Mávání zavalitého profesora jí nemohla uniknout. "Omluvíš mě na okamžik?" požádala Nebelvíra, jež přikývnul. Lípla mu pusu na tvář, načež se zvonivě zasmála. Z psaníčka vylovila kapesníček a podala je Seamusovi. Ten povytáhnul obočí. "Obtiskla jsem ti na tvář rtěnku." přiznala a než stačil chlapec cokoli říct, byla pryč. "Pane profesore." usmála se na muže, jež na ní ještě před chvílí mával přes celou místnost. "Slecno Lupinová! Jsem moc rád, že jste mohla přijít. Včera mi vaše drahá babička říkala, že jste nemocná." v jeho hlase se ozvalo zděšení. Zřejmě si nedokázal představit, že by některý z jeho hostů nedorazil. "Já také, pane profesore." usmála se. "Je pravda, že mi nebylo nejlépe. Naštěstí to je už dobré." ujistila muže, jež si viditelně oddychnul. "To je moc dobře. Chtěl bych vám představit..."

Trvalo dobrých třicet minut, než se dívce podařilo uniknout z jeho spárů. Okamžitě zamířila za Seamusem. Když si všimla, že si chlapec povídá s dívkou z Havraspárské koleje, usmála. Byla ráda, že tam nebyl sám. Chtěla jít za nimi a Lenku pozdravit, když si všimla záplavy hnědých vlasů, jež zmizela za jedním z látkových závěsů. Nedalo ji to. Seamus musel počkat.

Odhrnula látku a prošla do menší místnosti. Nebyl zde nikdo až na dvojici Nebelvírů, jež si povídali. "Jsi blázen, Hermiono." okomentovala dívka její rozhodnutí pozvat na večírek McLaggena. Chlapec s hnědovláskou se na ní polekaně otočili. "Je to slizák." ušklíbla se, když se postavila k nim. "To mi povídej! Nemá ruce, ale chapadla!" postěžovala si. "Co ty tady, Hope?" zwptal se jí Harry. "Taky se schováváš před svým doprovodem?" "Můj doprovod se baví s tvým doprovodem. A já byla příliš zvědavá, proč se Hermiona plíží pryč." uculila se nevinně. "Nechala si Seamuse samotného s Lenkou?" podivila ae Hermiona. Hope přikývla. "Chudák. To bude poslouchat o teď potvůrkách, kterých má Harry plnou hlavu." protočila očima. Hope pouze pokrčila rameny. Lenka byla možná trochu praštěná, ale to nezměnilo nic na tom, že byla fajn. "Ach ne!" zaúpěla Hermiona. "Už je tu." s tím proklouzla zpět do místnosti, v níž se konal večírek, zatímco k Harrymu a Hope se přidal Cormac. "Neviděli jste..." "Měla bych jít za Seamusem." skočila chlapci do řeči Hope. "Uvidíme se později, Harry." Cormacovi nevěnovala jediný pohled. Stále nemohla uvěřit tomu, že právě jeho pozvala Hermiona. Chápala, že se nejspíš chtěla pomstít Ronovi, ale tohle bylo přeci jen hodně i na ní.

Jen tak mimochodem pohladila Seamuse po zdech. Neuniklo jí, že mu naskočila husí kůže. "Jsem zpět." usmála se na něj. "Ahoj Lenko." pozdravila blondýnku, jež se poněkud nepřítomně rozhlížela kolem sebe. "Ahoj Hope." odpověděla, aniž by na ní být jen pohlédla. "Hledá... Já ani nevím co." rozhodil chlapec rukama. Tvářil se rozhozeně. Brunetka se zasmála. Propletla si s ním prsty jedné ruky, zatímco druhou se opřela o stolek. Byla unavená. "Seznámil tě profesor s tím upírem?" zeptala se Lenka zastřeným hlasem. "Hm." broukla Hope. Bylo to možné. I kdyby jí představil mimozemšťana, nejspíš by si to nepamatovala. Každé jeho slovo pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven.