You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~2~

V tom oranžovém se vůbec necítím, není to tak nenápadné, jak jsem zvyklý, ale co nadělám, je to vězeňské oblečení na každý den, alespoň teda prozatím, později prý dostanu normální šedé oblečení, jako má tady většina vězňů. Právě následuju Jeona Jungkooka. Vede mě do mojí cely, ve které ale prý budu jen přespávat, jinak si budu moct chodit volně po věznici, všude je totiž dozor a Jeon je jeden z nich. Ovšem, později mě čeká i nějaká práce, za kterou si i slušně vydělám.

„Um, pane Jeone? Jak je to tady s nakupováním?"

„Dole je něco, jako bufet, ale je otevřený jen jednou do týdne, navíc si tam můžeš koupit i něco jiného, než je jen nějaké jídlo, ale věř mi, že je to tady hodně předražené, to proto, abychom donutili vězně něco dělat a vydělat si." Přikývnu, jakože chápu.

„A, um, co návštěvy?"

„Jen jednou do měsíce a to jen na čtyři hodiny v místnosti určené k návštěvám."

„A když chci někomu zavolat?"

„Mobil ti byl odebrán, takže si sám jen tak nezavoláš, ale máme tady něco, jako telefonní budku pro vězně, ale tam se platí každých pět minut volání a opět draze." Povzdechnu si, začínám mít špatné tušení, že to tady těch čtrnáct měsíců nezvládnu.

„Tak, tohle bude tvoje cela, budeš tady přespávat i s pár dalšími vězni," řekne a otevře dveře od cely. Vyvalí se na mě zápach zatuchliny a vlhka. Nakrčím nos a vejdu dovnitř i se svým balíčkem věcí, které jsem dostal k hygieně a k jídlu. Jsou tady dvě dvoupatrové postele, ale bez dek, teda až na jednu dvoupatrovku, která už je vybavená. Takže tady jsem s nějakými dvěma vězni, no bezva.

„Tak já jdu, kdybys něco potřeboval, dozorci jsou pořád někde kolem, i já se tady budu potulovat, takže kdykoliv přijď. Je tady i psycholog, klidně ho můžeš navštěvovat, nic za to neplatíš. Zítra si tě vyzvednu a půjdeme ještě na lékařskou prohlídku, ano?" Přikývnu a nesměle se posadím na prázdnou postel.

„Jo a ještě, nechávej ty dveře přes den otevřené, zavíráme vás jen na noc. A co se týče toho toulání se po věznici, je doba počítání a to musíš být ve své cele, stejně tak je doba oběda, ten je taky povinný, takže tam půjdeš, i kdybys neměl hlad." Opět přikývnu, to už ale Jeon míří pryč z cely.

Povzdechnu si, na tohle všechno si asi budu muset zvyknout, je to něco úplně nového, ale rozhodně ne z té pozitivní stránky. Kdybych měl alespoň někoho, kdo by mě chodil navštěvovat, ale já nemám ani to.

Zaslechnu hlasy blížící se k mé cele. Ale ne, to budou moji společníci. Zůstanu nehybně sedět, protože nevím, co jsou zač, dost možná provedli něco horšího, než jen sprejování na vlaky.

„Hoseoku, ty jsi fakt takový idiot, jak jsi mi to mohl udělat?"

„Říkal jsem, že už nemám peníze a já měl na tu tyčinku opravdu chuť."

„Ale to byla moje poslední a..." zarazí se. Oba dva totiž vejdou do cely a všimnou si mě, jak nejistě sedím na prázdné posteli v pestře oranžovém oblečení. „Ale, ale, ale, nováček?" zasměje se menší mládenec v šedém oblečení a s růžovými vlasy.

„Další přírůstek do téhle cely? Tak to beru," zasměje se ten druhý, vyšší, červenovlásek v přesně takovém oblečení, jako má ten menší vedle něj. Vstanu, protože si myslím, že by to bylo slušnější, když se seznamujeme, ale nejspíš to bylo zbytečné, protože oni si hned sednou na vedlejší postel.

„Ták, nechceš se nám představit, nováčku?" optá se ten růžovovlasý kluk.

„Jo, ehm... jsem Kim Taehyung, je mi devatenáct a..."

„Hou, hou, brzdi, stačilo nám jméno, ale když jsi takový seznamovací nadšenec, tak dobře," zasměje se a já sklapnu, nepotřeboval jsem se tak ztrapnit, ale to bych nebyl já, „já jsem Jimin, Park Jimin a je mi dvacet tři, takhle se ti to líbí?" Nic na to neříkám, raději bych začal znova, ale to už nevrátím, samozřejmě si ze mě udělá srandu i ten druhý.

„Já jsem Jung Hoseok, je mi dvacet pět a mám fobii z hadů, moje číslo bot je 43," zasměje se a plácne si s tím menším klučinou. Ach jo, tady přece nemůžu zapadnout, to je nemožné. Sklopím zrak a povzdechnu si.

„Jo, haha, tak jsme se zasmáli." Víc sklesle jsem to říct snad nemohl. Jimin si sedne vedle mě a položí mi dlaň na rameno.

„Ne, promiň, nesmíš si věci brát tak osobně, ale chápu, že jsi tady nový." Vzhlédnu k němu a pousměju se, tak jo, možná nebudou tak zákeřní, jen jsou na tohle všechno už zvyklí, ale taky jsou docela mladí, zajímalo by mě, proč tady jsou a na jak dlouho.

„Tak, Taehyungu, co tvoje zážitky z osobní prohlídky?" zakření se Hoseok a taky se posadí vedle mě, na opačnou stranu, než sedí Jimin. Trochu se zasměju.

„To je to první, na co se mě zeptáš?" Hoseok pozvedne rameny.

„No jo, takhle jsem se ptal i Jimina, když sem v tom svém oranžovém oblečení přišel, celý se klepal strachy, chudáček." Jimin se nakloní a plácne Hoseoka přes stehno.

„Ale, pššš, to není důležitý." Z tohohle pochopím, že teda nejsem jediný, který je celý vyklepaný z toho, jak to tady bude probíhat, každý nováček je na tom nejspíš podobně, obzvlášť v tomhle věku.

„Neruš, Jimine, tak co, Taehyungu, co ta prohlídka? Koho jsi vyfasoval?"

„Um, no, ušlo to, i když jsem to úplně nečekal. Dostal jsem Jeona Jungkooka." Udiveně se na mě podívali.

„Počkej, Jeona Jungkooka? Jako vážně?" Přikývnu, nechápu, co je na tom k nepochopení. „tak to je pecka, víš ty vůbec, kdo on je?" Zakroutím hlavou, i když mi myšlenkami projede odpověď, je to mladý sexy dozorce.

„Je to syn ředitele věznice, takže mezi všemi, takový největší pán, i když je stejně starý, jako já." Uchechtne se Jimin, oh, mu je dvacet tři let? Tak to není o moc ode mě, ale nedivím se, že je na takovém umístění, protože už od začátku mám z něj respekt.

„No, každopádně buď rád, já když nastupoval, dostal jsem nějakého starého dědka," zanadával Hoseok a mrknul na mě. To mě rozesmálo, představa, že mu nějaký starouš dělal to, co Jungkook mně, je vtipná.

„To asi nebylo úplně příjemné co? Ještě cítit ty jeho vrásčitý ruce," zasměju se, ale v tuhle chvíli oba zmlkli. Um, řekl jsem snad něco špatně?

„Eh, no, to naštěstí ne, dotyky jsou zakázaný, prohlížejí tě jen pohledem." Teď ve mně trochu hrkne, jak to, že mě teda Jungkook osahával?

„Co, na tebe snad Jungkook sahal?" optá se mě pobaveně Jimin, ale já nestojím o posměch, proto zakroutím hlavou.

„Ne... nesahal na mě, jenom... myslel jsem to tak, že... ehm... když tě vedl do té místnosti..."

„Jo takhle, aha, jo, tak to jo, to se mě ta vysušená kůže dotýkala, hrozná představa." Oddychnu si, když se mi podaří větu přeformulovat tak, aby dávala smysl, ale stejně mi není do smíchu. Jsem si jistý, že Jungkook se mě dotýkal, na bocích, taky na stehnech, a kdybych ho nezastavil, možná by se dostal až k... uhm!

„Proč jsi vlastně tady, Taehyungu? Nevypadáš, jako kriminálník," vytrhne mě z myšlenek Jimin.

„Ne, to nejsem, jen jsem se chytl blbé party, posprejoval jsem úplně nový vlak a byl jsem to já, koho chytli poldové, ti dva utekli a už jsem o nich neslyšel, takže jsem vlastně odskákal i ty jejich grafity."

„Áha, tak to je nepříjemná situace, ale tak, nebudeš tady nějak dlouho, ne?"

„Um, čtrnáct měsíců."

„To je v pohodě, já jsem tady na osmnáct let a tři roky už mám za sebou." Počat, cože?

„Um, co jsi udělal, Jimine?" Chvíli mlčí, ale poté se na mě mile usměje.

„Nic zvláštního, občas mám takové výbuchy vzteku a... no, zabil jsem člověka. Dvakrát."