Yoongi P. O. V.
Zaparkuju před vysokou a rozsáhlou bílou budovou. Dneska už naposledy. Je sice už vypnutý motor, ale já na chvíli zůstávám sedět v autě a prohlížím si svůj obličej v malém zrcátku nad volantem. Chovám se příšerně, vůči oběma.
„To ty mi tohle děláš!" zavrčím, a přitom prstem poukážu na svůj odraz v zrcátku. Ach, měl bych jít, než se začne stmívat, do večerky musím být zpátky ve věznici. Zapnu si svoji zimní bundu a vystoupím z auta, přitom mě ovane pořádně studený vítr.
Když vejdu do budovy, míjím úzkou chodbu působící hodně prázdně a tiše, ozývá se můj klapot bot, který mě čím dál tím víc znervózňuje. Není to ale jen můj kapot, ale i toho muže přede mnou – v bílém plášti, s klíčky připravenými odemknout dveře, ke kterým jsem právě veden.
„Jen dvě hodiny, pane Mine." Šeptne důrazně a odemkne mohutné šedivé dveře připomínající ty od cel. Taky s malým okénkem, které je ovšem aktuálně zakryto. S nádechem vejdu dovnitř, ani se neotáčím zpět k muži s pláštěm, jen zaslechnu cvaknuté zámku. Takže už jsem tady sám – teda skoro.
„Přišel jsi...opět." Zachraptí tenčí a naprosto zničený hlas z druhé strany prázdné místnosti. Sedí na posteli, je ke mně zády, osvětluje ho jen mdlé světlo vycházející ze zamřížovaného okna, ze kterého se taky tak zaujatě dívá.
„Poslední noc, zítra odjíždíš." Řeknu mu nazpátek a trochu odhodlaněji přijdu blíž k němu.
„J-Já vím, ale...nechci tam." Svou dlaň mu položím na rameno, po kterém přejedu víš, až k jeho krku, přes obličej, a nakonec mu s ní slíznu rozcuchané vybledle růžové vlasy.
„Stejně bys odjel, akorát jinam...Jimine." Polkne a nejistě se na mě otočí, neodolám a prsty mu přejedu po jeho popraskaných rtech. Ale zarazí mě jeho zaslzené oči.
„Ale já tam nechci...už mu nechci ubližovat, Hoseokie si tohle nezaslouží..."
„Pššš, však už mu neublížíš, že ne?" sklopí hlavu a popotáhne nosem.
„Vždyť mu teď ubližuju...i ty mu ubližuješ...proč to děláš, Yoongi? Proč se na mě prostě nevykašleš a nejdeš za ním? On tě potřebuje!" Nechci ho poslouchat, zuřivě mu zvednu bradu a vášnivě políbím, dokud se s mlasknutím neodtáhnu dál.
„taky ho potřebuju, ale i tebe. A ty zase mě. Chci vás oba dva, buď oba...," odmlčím se a polknu, „...nebo ani jeden." Vím, že asi dělám chybu, ale nemůžu si pomoct, nedokážu si vybrat, nedokážu zapomenout. Začnu Jiminovi jemně slíbávat krk a dlaní mu zajedu pod bílou noční košilku, ale místo slastných vzdechů z něj vyjde vzlyk.
„Y-Yoongi, prosím...n-nedělej to znovu, prosím, mysli na Hoseoka, nesmíš ho takhle podvádět." Na tohle neslyším, dál si vypusinkovávám cestu k jeho výstřihu a přisaju se přesně mezi výrazné klíční kosti. Vzdychne a nechá se mnou položit na chudou postel.
„Nepodvádím ho, oba mi patříte, jasný? A ty před ním ani necekneš." Vyhrnu mu košilku, a tak se dostanu k jeho nádhernému tělu. Pohladím ho po bříšku a jednoduše z něj stáhnu spodní prádlo. Ihned v něm probudím stydlivost, ale i chtíč. Vím, jak je na mě závislý, tak moc, že neodolá, i když se snaží. I já se snažím. Ale nejde to.
„Bude mě nenávidět..." vzlykne a utře si slzy, které už se neudržely v očích.
„To i mě, když se to dostane ven, ale ty jsi jediný, kdo by to mohl říct."
„J-Já to neřeknu, přísahám!" pousměju se a s chutí se ponořím do jeho dokonalosti. Zlý pocit mě ale stejně užírá, moc dobře vím, že dělám tu největší blbost, a že stačí málo k tomu, abych nadosmrti litoval.
„Omlouvám se..." špitnu a s nádechem se pokusím zahnat černé myšlenky. Proč tohle dělám, proč si to dovoluju to udělat. Cítím se hrozně – ničím jejich srdce, oběma.
Ojoj :]
Děkuji za vaše hlasování, už je to skoro 3K!! 🎉 Vážím si toho, jde vidět, že vás to pořád baví, což je dobře!! My heartu~ 💜💜💜
ČTEŠ
You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Taehyung kvůli vandalismu nastupuje na čtrnáct měsíců do Soulské věznice. Nejprve tohle místo vidí, jako živoucí noční můru, ale poté, co se dostane do styku s dvěma vězni a mladým přísným dozorcem, nebude se ve vězení cítit tak zle. Ovš...
