You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~51~

<Time Skip – Září>

Prvního září, nemůžu uvěřit, že jsem tady už skoro polovinu svého trestu. No, ale po takové době se tady už prostě cítím, jako doma, Jungkook tenhle pocit ještě podtrhuje, no ale, hodně se tady toho změnilo, hlavně teda přes léto.

Jako první je třeba upozornit na to, že máme konečně lepší sprchy, teda, nejsou o moc teplejší, pořád nám tam dávají jen vlažnou vodu, ale novinkou je, že nám do jednotlivých koutů dali závěsy, takže už do sprch nemusím chodit dřív, ale společně s ostatními, aniž by mě někdo viděl nahého, je to úžasný!

Taky venku se to trochu vylepšilo, hodně vězňů si prý stěžovalo, že se nedá venku nic dělat a někteří by třeba i chtěli sportovat, tak jim tam ředitel nechal udělat jakýsi betonový okruh, kde si můžou zaběhat, kdykoliv budou potřebovat.

Tou nejzásadnější novinkou je asi otevření nové knihovny ve věznici. Hodně vězňů ji začalo využívat, i já, domluvil jsem si tady menší prácičku za slušné penízky, a to nic moc nedělám, jen sedím za stolem u dveří, dávám pozor na to, aby vězni knihy nekradli ani nijak nepoškozovali, kontroluju vrácené knihy a dávám je zpátky do svých polic, můžeme si je totiž půjčovat, ale musíme se nahlásit u toho, kdo to má na povel, a to jsem aktuálně já. Stejně ale musím říct, že nejlepší práce byla v prádelně, do teď je to můj favorit.

I teď jsem v knihovně, nemám ale moc co dělat, tak prostě koukám z okna a přemýšlím nad něčím, ani nevím, nad čím. Vyruší mě až jeden z vězňů, který projde kolem mého stolu a zamíří ke dveřím, ještě na něj stihnu kouknout a všimnu si knihy v jeho ruce.

„H-Hele! Nahlásil ses mi? Tu knihu si nesmíš jen tak odnést." Zvolám na něj, on se jen uchechtne a doplouží se zpátky ke mně, knihu mi hodí na stůl a zadívá se na mě jakýmsi šibalským pohledem.

„Ty jsi mi teda hlídač, do teď si dával přednost tomu oknu místo knihám." Zasměje se a složí ruce na prsou. Já rychle vytáhnu svůj seznam a chytnu po té nejbližší propisce. Nemám moc náladu se vybavovat s muži, které neznám, nechci, aby to skončilo stejně, jako s Minsunem, sice jsem teď trochu paranoidní, ale alespoň opatrný.

„Jméno?"

„Jung Daehyun." Naškrábu do volného řádku jeho jméno a do vedlejšího název knihy, tohle je za dnešek teprve druhá půjčená kniha, všichni to čtou tady, asi se jim nechce za ně zodpovídat.

„Do týdne to musí být vrácené, jasný?" podám mu knihu a on se jen ušklíbne.

„Hmm, rozkaz pane, ale není týden nějak málo času?" pozvednu rameny, sice jo, taky mi to přijde hodně málo, ale já nečtu, takže mi to je vlastně jedno.

„No, já ty pravidla nevymyslel, ale když už jsme u pravidel, dávej si pozor, abys tu knihu nijak nepoškodil, jinak ji budeš doplácet."

„Hmm, kdo ji bude kontrolovat?"

„Já." Řeknu důrazně a pokusím se vypadat sebevědomě, ale asi se mi to moc nedaří, no, raději mu už nebudu věnovat pozornost, kniha je zaspaná, on taky, tak už se o něj nemusím starat, ale on nevypadá, že by chtěl odejít. „Ummm, potřebuješ ještě něco?"

„Ah, ale ne, já jen, divím se, že nejsi s tím svým Jeonem."

„Um, p-proč bych s ním měl být? N-Nic spolu nemáme." On se zasměje a vezme si knihu.

„Jasně, jasně, budu dělat, že o ničem nevím, ale myslel jsem tím, že má dneska narozeniny." Teď mi málem zaskočí sliny, šokovaně se na toho vězně zadívám s otevřenou pusou.

„C-Cože? Dneska? J-Jak to víš?"

„Tsh, už jsem tady nějakou dobu, takže o tom, kdy má jaký dozorce narozeniny, mám přehled, a zrovna na narozeniny pana Jeona je vždycky takové haló, to asi proto, že z něj mají všichni respekt a tenhle den využívají, aby mu alespoň trochu vlezli do prdele." S tímhle se na mě naposled usměje a odkráčí i s knihou z knihovny. Já se jen zaskočeně posadím a zahledím se do blba.

„Do háje..." Co jsem to za přítele, když mu ani nepopřeju? Nebo spíš...když mu jenom popřeju a nic mu nedám... Naštěstí jsem nezapomněl úplně, už v létě jsem s Yoongim jel do obchodu, říkal mi, že někam jede, jestli nechci s ním, abych mohl něco koupit Jungkookovi, když bude mít ty narozeniny, já blbec jsem se ale nezeptal kdy, ale hlavně, že jsem svoje poslední úspory utratil za krásný blyštivý náramek.

No, je teprve jedna hodina odpoledne, takže mám ještě dost času ho překvapit. Vyběhnu z knihovny rovnou do své cely, kde mám pod polštářem schovaný ten poklad, naštěstí ho za ten měsíc, co ho mám, nikdo nenašel. Zastrčím si ho do kapsy a už chci zamířit do jeho kumbálu, kde teď stoprocentně je, ale říkal jsem si, že bych mu k tomu alespoň přidal nějaké kytky, když už jsem jeho přítel, ten dárek musí být co nejhezčí.

Usměju se pro sebe a vyběhnu ven až k ošetřovně, za budovou je totiž skleník a nějaká malá zahrádka pro vězně, kteří se asi hodně nudí, no, jen, aby mě nikdo neviděl, protože by mě za to, co se chystám udělat, asi zabili.

Vlezu do záhonku až ke krásně červeným růžím, jo, to je přesně to, co mi k tomu náramku chybělo. Pro jednu se natáhnu, ale ucuknu, když mě její trny ošklivě poškrábou.

„Au! Kruci...hloupé trny." Zaburácím si pro sebe a rozhlédnu se po nějakých nůžkách na takové kytky, ale chápu, to by vězňům asi neprošlo. Tsh, nějaké trny mě ale nezastaví, zatnu zuby a násilně jednu růži vytrhnu z hlíny. Její trny ucítím zabodnuté hluboko v mé dlani, držím se, abych nevyjekl, bože, to zatraceně bolí!

„Uhm...j-ještě dvě, Taehyungu, to zvládneš." Zašeptám si pro sebe a utrhnu další růži, to vede k dalším šrámům na dlaních. Oh, bože, bože, bože, tohle je horší než kopřivy, uh...ještě jedna růže a konečně můžu jít. Natáhnu se pro ni a s tichým zaúpěním ji utrhnu.

„Au...h-hotovo, pitomé kytky! Shnijte za tu zimu." S výdechem zamířím zpátky do věznice, abych mohl konečně Jungkookovi popřát, už se nemůžu dočkat jeho reakce.