Svléknu si všechno oblečení a pohodím ho na zem, konečně na sebe můžu pustit vlažnou sprchu, je mi jedno, že je tady Jungkook, přece mě už viděl, ale já hlavně chci co nejdřív pod vodu, sám se v tom potovém obalu necítím. Vlezu do jednoho sprchového koutu a pustím na sebe vodu.
Ahhh, nikdy bych nečekal, že když se nebudu mýt čtyři dny, potom mi ta sprcha přijde o to víc příjemná. Namydlím se a pořádně se vydrhnu, mým nosem projede příjemná vůně levandulového sprchového gelu. Mám tady i šampón, takže si rovnou vydrhnu i vlasy, přemýšlel jsem, jestli se loudat, aby Jungkook ztratil nervy a znovu mě vydrhnul sám, ale okamžitě jsem si zanadával za tyhle myšlenky. Měl bych to mít trochu pod kontrolou, nesmím skončit, jako Jimin.
Když uznám, že už jsem se nepříjemného pachu potu zbavil, vypnu vodu a natáhnu se pro ručník ležící kousek ode mě, něco mě ale zarazí, je tu hrozné ticho, až moc velké a znepokojující ticho.
„Jungkooku...?" ztuhnu, když se mi nedostane odpovědi, přece tady byl, má mě hlídat, ale není tady? Rychle si dám ručník kolem pasu a vyjdu z uličky ke dveřím, ale Jungkook u nich opravdu nestojí. To není ale to jediné, co mě přivede k totálnímu panikaření, je pryč i moje oblečení.
„Jungkooku...? T-To je nějaký žert?" zvolám, ale nic se neozývá. Tak jo, tohle je vážný, nemůžu tady zůstat jen s ručníkem, co když sem někdo přijde, třeba Minsun? Jistě je schopen mě sledovat a teď, když ví, že jsem tady sám... I když vím, že bych musel přeběhnout přes celou věznici jen v ručníku, abych se dostal do své cely, stejně zatlačím na kliku, ale nejdou mi otevřít dveře, je zamčeno.
„To ne, ne, ne, ne...Jungkooku!" zvolám, v mém hlase se ozve zoufalství a strach, jsem tady úplně sám, bez oblečení a zamčený, co když je někde tady? Minsun, nebo jakýkoliv jiný uchylák, co když je tady, zamknul a vzal mi oblečení, teď mě nechá, abych se vyděsil k smrti, a pak vyjde zpoza rohu a zneužije mě! Možná jsem trochu paranoidní, ale kdo by v mé situaci nebyl? Já vždycky všechno viděl z té černé stránky.
„Jungkooku! Pomoc!" hlas se mi začne chvět, mám na krajíčku, chce se mi brečet, ale nemám důvod to zadržovat, proto pustím ven jak slzy, tak i vzlyky. Lomcuju s klikou, ale nedokážu ty dveře otevřít, nedokážu se odtud dostat, mám stále větší a větší pocit, že je někdo za mnou, tak moc se bojím otočit.
„Jung-koo-ku...prosím, kde jsi..." už ani nevolám, spíše vzlykám tichým hlasem a propadám se do velké jámy, moje srdce si chce právě prorazit cestu ven, málem praskne, když uslyším odemykání a poté se dveře otevřou.
„Co se tady děje, Taeh-..." nedořekne to, přitisknu se k němu, křečovitě ho obejmu a zabořím svůj uslzený obličej do jeho hrudi. Pořád vzlykám, přijdu si, jako malé dítě, které se ztratilo a konečně znovu našlo útočiště.
„Jung-koo-ku...j-já se bál, že...že mě tady někdo uvěznil a teď...teď mě chce z-zneužít..." Ucítím, jak Jungkook povolí, nejspíš se až teď vzpamatoval z toho šoku, kdy jsem se na něj nalepil. Povzdechne si a obejme mě taky, svou horkou dlaní mě pohladí po vlasech, poté po holých zádech, až teď si uvědomuju, že mám na sobě pořád jen ten ručník, ale jeho dotyk na holou kůži...um, je to tak příjemné a uklidňující.
„Ššš, uklidni se, tohle jsem zvoral já, omlouvám se, chtěl jsem ti donést čisté oblečení, a to propocené hodit do prádelny, ale abych si byl jistý, že ti sem nikdo nevleze, tak jsem tě zamknul, měl jsem tě o tom informovat, promiň." Můj dech se pomalu vrátí do normálu a já už uklidněný jen objímám toho krásného dozorce, nadechuju se vůně jeho košile a nechávám se hladit jeho hebkou dlaní po nahých zádech.
„Už je to dobrý, jsem tady, nic se ti nestane." Z toho příjemného tichého hlasu a příjemným dotykům mě mrazí, ale tenhle příjemný okamžik se pomalu začíná měnit v můj hodně vážný problém. Můj mozek se plně uvědomil, moc dobře vnímám to, že jsem úplně nahý a to jediné, co zakrývá moje ztuhlé místečko je jen zatracený ručník, ale stejně se k němu tisknu a on k sobě tiskne mě, hladí mě a já rudnu a cítím mnohem větší nátlak pod ručníkem.
Trochu se od něj odtáhnu, ale Jungkook má své paže stále obmotané okolo mého holého pasu, u lemu ručníku. Jeho oči zakotví v těch mých a ty mé zase v jeho, jako bych ty oči viděl poprvé, jako by mi až teď říkaly, jak moc se mi Jungkook líbí, jak moc mě přitahuje jeho vůně a jeho doteky, jak moc jsem vlastně rád, že je tady, nebo že já jsem ve vězení. Prsty mi přejede po lícní kosti až k bradě, kterou mi pozvedne tak, aby si mohl lépe prohlédnout moje rty, které si ještě stačím olíznout.
„Tae, jak moc mi věříš?" optá se skoro šeptem, což mě omámí.
„Um...já ti věřím už ve všem..."
„Už? Takže předtím jsi mi nevěřil?"
„Myslel jsem, že nedokážu věřit už nikomu, ale...ty jsi jiný." Přijde mi, jako by se lehce pousmál.
„Chci, abys mi věřil i teď a já budu zase věřit době, že z toho neuděláš drama, pokud by se ti to nelíbilo." Pohlédnu na něj trochu vyděšeně.
„N-Nelíbilo? C-Co přesně?" Jungkook mi palcem přejede po dolním rtu a poté ho spojí s těmi svými. Jeho horké jemné rtíky se otřou o ty mé, jen lehce, když zjistí, že držím, přisají se víc, mnohem blíž a začnou se pomalu pohybovat. Nechám zavřené oči a snažím se probudit svůj mozek, který právě zkolaboval, moje tělo je v jednom ohni a rty v jednom cukru.
No, to by zatím stačilo, ne? 😂
ČTEŠ
You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Taehyung kvůli vandalismu nastupuje na čtrnáct měsíců do Soulské věznice. Nejprve tohle místo vidí, jako živoucí noční můru, ale poté, co se dostane do styku s dvěma vězni a mladým přísným dozorcem, nebude se ve vězení cítit tak zle. Ovš...
