~54~

2.3K 191 16
                                    

Taehyung P. O. V.

Konečně doběhnu k záhonku za ošetřovnou. Ah, doufám, že tady nikdo nebyl a nenašel ten poklad ještě přede mnou, protože jak znám lidi z téhle věznice, stoprocentně by si to nechali. Se zoufalým výrazem projdu svoje šlápoty v hlíně a hledám Jungkookův dárek. Nikde nic, ale určitě jsem to musel vytratit tady, protože z cely jsem běžel rovnou sem.

„No tak, musíš tady někde být...haló, náramku." Přijdu až k růžím a kouknu i pod ně, ale i tady není nic blyštivého. Hmm, ještě jsem to mohl vytratit cestou sem, takže jednoduše projdu celou svou trasu od znova. Povzdechnu si a zamířím směrem k věznici, ale vyruší mě křekot nějakého ptáka. Otočím se a hned si všimnu straky, jak sedí v záhonku a přihlouple na mě civí.

„Co je, vysmíváš se mi?" zamračím se a chci odejít, ale ještě si stihnu všimnout něčeho, co mě zarazí. Ta straka má v zobáku můj náramek! Myslel jsem, že se to jen tak říká, že straky kradou, ale ono na tom asi něco bude.

„Ani se nehni, ptáku..." zašeptám a pomalu vyrazím směrem k ní. Našlapuju opatrně a ruce jsou připravené chytat, ale když se přiblížím jen o kousek blíž, straka zamáchá křídly a rozletí se směrem za roh ošetřovny.

„Ne! Vrať se! To je moje, ty zlodějko!" kašlu na našlapování, teď už je to jedno, rozběhnu se za roh ošetřovny, a tak se dostanu na úplný konec našeho vězeňského výběhu, tady už končí pletivo, dál se nedostanu, ale stojí tady nějaká kůlna, nebo, co to je, no, jistě je to něco, jako kůlna, ale je zamčená.

Přijdu blíž a prohlédnu si dřevěnou kůlnu, celou odřenou a zarostlou plevelem. Tady asi nikdo dlouho nebyl, hmm, ale je tady docela chládek, takhle ve stínu, ofoukne mě studený větřík a já se zachvěju. Oh, je to tady i docela děsivé, takže bych se možná měl otočit a vypadnout, ale uslyším opět ten samý křekot.

„Ha! Tady jsi!" křiknu, když si všimnu straky sedící na střeše té kůlny, stále s mým náramkem v zobáku. Přece mě nemůže přeprat pták, je to moje cennost, prostě si to vezmu zpátky. „jen počkej, až tě chytnu...půjdeš na pekáč." Zašeptám si pro sebe a rozhlédnu se kolem, musím vymyslet, jak se k ní dostat, ale jako náhodou leží podél kůlny žebřík, nebo spíš...co z něj zbylo, ale na tohle mi vystačí. Oh, já mám takovou kliku!

Postavím žebřík tak, abych mohl na střechu vylézt, přitom se mi do obličeje nahrne trochu prachu a pavučin a já hlasitě kýchnu, oh, doufám, že to někdo neslyšel, no, ale straku to očividně nevylekalo, haha, jasně, čeká na mě. Ten pták si se mnou zahrává!

„Už lezu, ty mrško." Pomalu zamířím po žebříku nahoru, popravdě, teď mám docela strach, protože mám pocit, že s každým krokem to trochu zakřupe a já se sesypu i s žebříkem k zemi. Jen na sucho polknu a dál lezu nahoru, už jsem skoro tam, teď to nevzdám. Ztěžka se vyškrábu až na střechu a zhluboka se nadechnu, páni, tohle je docela makačka, ale hlavní je, že jsem tady. Straka stále sedí na druhé straně, než jsem já, a nepouští náramek.

Popravdě, cítím se zvláštně, je tady taková divná atmosféra, ticho a docela zima. Svraštím obočí, když pohlédnu dolů, jsem dost vysoko, zezdola se to nezná, ale je to výška. Možná bych se na to měl vykašlat, ale už jsem nahoře, nemůžu couvnout a už vůbec ne před ptákem, který se mi ještě vysmívá.

„Tak jo, Tae...t-to zvládneš." Zhluboka se nadechnu a pomalu se po čtyřech začnu posouvat směrem ke strace. Stále sedí a sleduje mě, mám šanci se dostat až k ní, třeba ji právě vylekám a ona pustí ten náramek. Hlavně se nesmím dívat dolů, protože se mi z toho jaksi začíná motat hlava.

„H-Hej...ptáčku, prosím...dej mi tu věc...no tak." Když se dostanu dostatečně blízko, natáhnu k ní ruku, stále drží, až nějak podezřele klidně. Zatnu zuby a chci jí ten náramek prostě vytrhnout ze zobáku, teď bych měl i šanci, ale při mém prudkém pohybu se vyleká a s pronikavým krákáním se rozletí proti mně.

„Ááá! Ne, nech mě! Pomoc!" zakryju si obličej a mácháním ruky se ji pokusím nějak odehnat, mám strach, křečovitě zavřu oči a udělám několik dalších prudkých pohybů, ale ty se pro mě staly osudnými.

Při dalším máchnutím mi podklouzne noha a já se s leknutím a zatajeným dechem skutálím ze střechy dolů. Naposled vykřiknu, než tvrdě narazím na zem. To poslední, co vnímám, je ostrá bolest v mé hlavě a poté jen ticho a tma.

3. osoba P. O. V.

Straka sletěla dolů a usadila se v trávě, jen kousek od chlapeckého těla ležícího bezvládně na tvrdém betonovém plácku pod střechou kůlny. Nikdo nikde, jen studený vánek proletěl skrz stromy, do kterých se rozletěla i straka s lesklým zlatavým pokladem v zobáku.


No, tak chvíli tady pozitivní atmosféra byla, teď se ale vraťme zpátky do děje :] 

You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZKde žijí příběhy. Začni objevovat