You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~58~

Vzbudí mě hlasitá siréna, po dlouhé době jsem se nevzbudil před budíčkem, ale to bude asi tím, že poprvé jsem šel spát o hodně později, než jsem měl. Zívnu si a promnu si oči. Sluneční paprsky už se prodrali do všech koutů cely, co je ale fajn, že právě kvůli pozdějšímu svítání se nám i posunul budíček, takže nám nehoukají v šest, ale o půl sedmé, i tak jsem se ale nevzbudil předem.

Celý dolámaný se posadím a syknu, když mi zapulsuje zadek. Oh, Yoongi tady vlastně není, musel vstát dřív, aby se nachystal na dozor, teda ale, nemyslel jsem si, že na mě půjde tak tvrdě, když jsem mu ještě řekl, že jsem byl dole jen jednou, ale nakonec jsem se ho nemohl nabažit, asi jsem se zamiloval ještě víc, než jsem byl, konečně jsme náš vztah zapečetili něčím větším, než je jen polibek.

„Vstávat a oblékat, copak vás zdrželo, mladý pane Jungu?" uchechtnu se pro sebe, když do mé cely vejde Yoongi, opět ve své uniformě a s přísným pohledem. Vyškrábu se z postele a začnu se soukat do šedého úboru.

„Zdržel mě bolavý zadek, pane Mine." Yoongi se zasměje a přitáhne si mě do polibku. Přitom se nahne k mému uchu.

„Promiň, příště budu jemnější." Tsh, je mi jasný, že nebude, takhle věta nevyzněla ani trochu vážně. Skousnu si ret a pozoruju, jak Yoongi odchází z cely. Ozve se můj prázdný žaludek, hmm, zajdu si na snídani, i když zase nebude nic extra dobrého, no, ale bufet se bude otvírat zase až za týden, takže na čokoládové tyčinky si budu muset ještě počkat.

Celý den jsem převážně ležel, protože mě ten zadek vážně bolí, sice jsem měl být v kuchyni umývat nádobí, ale vymluvil jsem se, že mi moc není dobře, stejně se mi ani nechce, takže tohle bych řekl, i kdybych noc předtím neležel pod Yoongim.

„Hoseoku." Ozve se hlas od dveří cely, zpozorním, odtrhnu zrak od časopisu a zadívám se na černovlasého dozorce a tenkou bundou přes ruce.

„Ano, pane Jeone?"

„Chtěl jsi se mnou jet do té nemocnice, ne? Tak jestli chceš, tak pojď." No jo, úplně jsem na to zapomněl. Rozzářený vyskočím z postele, přitom ale syknu a o něco opatrněji se dobelhám k němu. Nechám si spoutat ruce za zády, protože to je potřeba, když jde vězeň s dozorcem mimo věznici, a následuju ho ven k policejnímu autu. Ach, v tom jsem dlouho neseděl, naposledy, když si mě Yoongi vezl z nemocnice zpátky sem.

„Perná noc, jo?" optá se s uchechtnutím, když si všimne, jak opatrně si sedám.

„Um, n-ne...vlastně nijak zvláštní noc to nebyla..." jsem úplně rudý, raději odvrátím zrak k okýnku a sleduju, jak se začneme pomalu rozjíždět.

„Hmm, no, když myslíš." Řekne Jungkook a věnuje se řízení. Je mi jasný, že o tom ví, s Yoongim je nejlepší kamarád, takže si svoje zážitky jistě navzájem říkají, zajímalo by mě, co všechno by mi Yoongi mohl říct o těch dvou – Jungkookovi a Taehyungovi. No, jistě samé zajímavosti.

„Uh, jak dlouho pojdeme?"

„Heh, copak, špatně se ti sedí?" zamračím se a sklopím zrak, ať na to přestane narážet!

„Ne, já jen...jen se ptám."

„Asi dvacet minut."

Taehyung P. O. V.

Znuděně ležím v posteli (jak jinak) a hledím do stropu. Kdybych alespoň do té nemocnice dostal zpátky svůj mobil, abych měl co dělat, ale takhle tady vážně můžu jen spát, nic jiného zábavného neznám. Chodit prý taky ještě nemám a z pokoje mě nepustí už vůbec, protože jsem vězeň. Uhm! Jak nespravedlivé!

Nahlas vydechnu přebytečný vzduch a odkopu ze sebe peřinu, protože mi začíná být docela horko. Tu nemocniční košilku mám až ke kolenům, docela špatně se v tom spí, protože když se ráno probudím, mám ji úplně přetočenou a vyhrnutou a strašně špatně se to potom spravuje.

„Ach jo! Proč jsem raději nechcípl?" zvolám a máchnu pažemi, ale v tu chvíli mě vyruší hlas vycházející od dveří.

„tak tohle už nikdy nechci slyšet, Taehyungu." Řekne dost přísně a vážně známý hlas. Rozzáří se mi oči a rychle se posadím.

„Jungkooku! Už jsem myslel, že nepřijdeš a...promiň, za tu blbou větu, ale já se tady strašně nudím a-..." zarazím se a zaskočeně pohlédnu na červenovlasého mladíka, jak se usmívá a nejistě mi mává. „Hoseoku? Hyung, co tady děláš?"

„Přišel jsem se na tebe podívat, bál jsem se, abych tě tady neuviděl ležet v bolestech a skoro mimo sebe a ty jsi přitom úplně v pohodě." Zasměje se a přijde až ke mně, stejně tak Jungkook.

„heh, jo, je mi líp, myslím, že tady nebudu dlouho, zbytečně zabírám pokoj..."

„Taehyungie, jak dlouho tady budeš nech na doktorech ano? Z nějakého důvodu ten pokoj asi zabíráš, nejen tak pro srandu králíkům." Nad tím se musím uchechtnout, protože pod slovem „králík" si představím jedině Jungkooka.

„Už se těším na tvůj návrat, je to tam bez tebe vážně nuda, navíc, já jsem v té cele úplně sám, musíš se vrátit, co nejrychleji!" řekne Hoseok a rozcuchá mi vlasy. Zazubím se a přikývnu.

„Ještě to vydrž, přijdu brzy." Náš rozhovor ale opět přeruší Jungkook.

„Ehm, nemyslím si, že se Hoseok ve své cele úplně nudí, když mu tam chodí Yoongi..." Zaskočeně na něj pohlédnu a poté na úplně červeného Hoseoka. Oh, ale že by se od polibků taky dostali někam dál?

„Um, Jungkooku? Nechtěl bys počkat venku...?" optám se opatrně, protože tohle je rozhovor jen mezi vězni. Jungkook chvíli nevypadá, že by se mu chtělo odcházet, ale když na něj udělám svůj kukuč a naznačím mu, že chci být s Hoseokem o samotě, povzdechne si a s přikývnutím odejde pryč z pokoje. Hoseok se na mě trochu nejistě podívá a přikrčí se v ramenech.

„Jejda, nemusel jsi ho vyhánět, chtěl tě vidět..."

„Neboj, jezdí sem každý den, ale já se tě chci hlavně zeptat na něco, jen mezi námi." Řeknu a mrknu na něj, to očividně pochopí, protože zase zrudne a odvrátí zrak.

„Ne, neptej se mě na Yoongiho."

„Ale jo, Hoseokie, zeptám se tě. Bylo snad něco víc, než jen polibek? Hmm? A pravdu, já se ti taky přiznal, že jsem to s Jungkookem dvakrát...teda, teď už víckrát, dělal." Hoseok si povzdechne a přikývne.

„No, tak jo, dělali jsme to, brácho, šel na to fakt tvrdě, moje tušení bylo správné, ale i tak jsem si to užil..." Popravně, neznělo mi to moc nadšeně, přišel mi nějaký skleslý, tak jsem se zeptal.

„To je přece super, proč se tváříš tak smutně?" položím mu dlaň na rameno a on si povzdechne, přitom si všimnu jeho skleněných očí.

„Hoseokie?"

„Když já...já nevím, je mi divně, cítím se špatně, protože pořád musím myslet na Jimina, nemůžu si pomoct." Řekne to tak chvějivě, nejspíš zadržuje slzy, natáhnu se k němu a přitáhnu si ho do objetí.

„Ale no tak, Jimin tady...už není, dobře? Musíme na něj přestat myslet, oba." On přikývne a svůj obličej zavrtá do mého ramene.

„Já vím, jenom...mám z toho divný pocit, promiň." Popotáhne a já ho pohladím po červených vlasech. Nechci ho vidět smutného, někdo, jako on, potřebuje zažít opravdové štěstí.

„To nic, ale...možná se ti uleví, když o tom řekneš Yoongimu." zašeptám a dál ho objímám.