You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~47~

Taehyung P. O. V.

Vzbudím se do chladného a deštivého rána. Převaluju se z jedné strany na druhou a už jen čekám, až zase začnou houkat na budíček. Samozřejmě, opět někdo obchází cely a odemyká je dřív, než začnou houkat. Čekám, kdy se odemkne i u nás, abych mohl vstát dřív. Popravdě, od toho dne, kdy jsem našel Jungkooka mimo sebe nemůžu pořádně spát, pozdě usínám a brzy se budím, navíc jsem ho pořád neviděl, snad je v pořádku, pořád si to dávám za vinu, i když mě Namjoon přesvědčil o tom, že já za to rozhodně nemůžu, tsh, a kdo jiný?

Zaslechnu cvaknutí zámku, oh, no to trvalo. Slezu žebřiny, přitom se snažím nevzbudit Hoseoka, který leží rozvalený po dolní posteli, přitom se mu odhaluje břicho, takže krásně vidím na jeho jizvu, nevím proč, ale vždycky mi zní přejede mráz po zádech, možná skrz to, že si představím tu hroznou bolest, kterou si utrpěl, nebo si vzpomenu na Jimina, nebo vlastně na celou tu situaci, kdy jsem měl pocit, že jsem součástí nějakého morbidního filmu.

Povzdechnu si a svléknu si pyžamo, natáhnu se pro voňavé šedé oblečení, ahhh, to mi chybělo, už včera jsem ho mohl mít, ale nenamáhal jsem se s převlékáním, stejně jsem celý zbytek dne strávil u Namjoona. Nasadím si ho a přijdu k oknu. Venku je už světlo, je to ale takové to šedivé mlhavé ráno, to proto, že pořád prší, nijak moc neleje, ale je to takový ten deštíček, který vydrží třeba i celý den, mm, mám takovou chuť jít ven, opřít se o pletivo a zahledět se do dálky, opět si vybavit ten pocit v kleci.

Vyjdu ven z cely, všude je ticho, kdo by taky ještě vstával, že? No, jen já. Ani nemířím do sprch, ale ke dveřím vedoucím ven, můžu si počkat, až nás vyženou všechny, pokud vůbec, když prší, ale chci tam být sám se sebou, takže jdu už teď. Otevřu je a v tu chvíli se na mě z venku vyvalí taková ta dešťová vůně a trochu studený vánek, hmm, tohle mi dodává pocit samoty, chci být sám? No, asi jo, chvíli se tak chci cítit.

Vykročím ven, přitom se mi studené kapky začnou vsakovat do oblečení, stejně tak do vlasů, zachvěju se chladem, ale zastrčím ruce do kapes od šedé tenké mikiny a zamířím k pletivu. Musím jít přes trávu, hodně mokrou trávu, bezva, takže teď mám vodu i v ponožkách, protože ty boty teda pěkně prosakují.

Postavím se k pletivu a povzdechnu si. Je to takový zvláštní pocit, cítím se sice sám, ale tak jako příjemně sám, ještě při tom deštíku, tak nějak si můžu pročistit hlavu. Zavřu oči a zakloním hlavu tak, abych malé kapičky cítil i na obličeji. Vyruší mě ale nějaké kroky vycházející z přespáváren. Kouknu se tím směrem a moje srdce na chvíli vynechá pár úderů, když uvidím toho dokonalého černovlasého dozorce ve své uniformě.

No, páni, Jungkooku, konečně zase vypadáš jako člověk, vlastně víc než to, ahhh, jsem tak rád, že je zase v pořádku, teď bych se nejraději rozběhnul k němu a vrhnul se mu kolem krku, ale to neudělám, pořád jsem na něj přece naštvaný, musím mu to dát najevo. Otočím se zpátky k pletivu a doufám, že si mě všimne, protože nechci dělat uraženého zbytečně. Naštěstí si opravdu všimne, ještě aby ne, jsem jediný blázen, který tady mokne ještě před budíčkem.

„Taehyungu? To jsi ty? Co tam proboha děláš?" zvolá, ale já se neotáčím, jen poslouchám jeho kroky, jak se blíží ke mně, až nakonec ucítím horkou dlaň na svých zádech.

„Taehyungie, pojď dovnitř, vždyť nastydneš." Pokárá mě, ale já se stále tvářím naštvaně, on se nakloní tak, aby mi viděl do obličeje a pozvedne jedno obočí. „Tady se mnou někdo nemluví?" Pozvednu rameny a letmo na něj kouknu.

„Mm, a měl bych snad?" Jungkook se zarazí a trochu ode mě odstoupí.

„Co prosím? Mladý pane Kime, nějaký problém se mnou? Co jsem udělal, hmm?"

„Vůbec jste se mi nevěnoval, pane Jeone! Zásadní pro tebe byla práce, byl jsi na mě protivný a to bezdůvodně, pak tě to dovedlo až k přepracování, takže jsi mi vlastně ještě nahnal strach, a...a já jsem byl z toho všeho nešťastný...víš?" Sklopím zrak a popotáhnu nosem. Jungkook chvíli nijak nereaguje, ale poté se zasměje a dvěma prsty mi pozvedne bradu.

„Omlouvám se, nechci, abys byl nešťastný." Vzhlédnu k němu a zadívám se mu přímo do očí, ach, miluju jeho oči, proč jsem z nich vždycky tak naměkko?

„Ummm, už nejsem...protože jsi v pořádku, mm, jsi, že?" Jungkook mě chvíli sleduje, ale s úsměvem přikývne a přiblíží se tak, že cítím jeho krásný horký dech.

„Už ano, taky jsem rád, že je to mezi námi v pořádku, ty už nejsi naštvaný, co? Jen hraješ uraženého, abys mě donutil se za sebe stydět a ty jsi byl ten chudáček, kterého udobřím jen těmi nejjemnějšími polibky." Zatraceně, asi mě má prokouknutého. Zamračím se a odvrátím zrak.

„Co? No to vůbec ne, jsi na omylu, Jungkooku." Zasměje se a víc si mě přitáhne k sobě tak, že mi obmotá paže kolem boků a svými rty mi jemně přejede po lícní kosti, dokud se nedostane k mému uchu, do kterého mi zašeptá.

„Oh, opravdu?"

„O-Opravdu...a-ale ty polibky...ummm, ty bych klidně bral." špitnu a povysunu spodní ret. Jungkook se uchechtne a vášnivě mě políbí. Mm, konečně zase cítím ty jeho krásné rty, neváhám a hned se do polibku zapojuji taky. Nakonec se ale musíme odpojit skrz nedostatek vzduchu a taky času. Jungkook se ode mě odtáhne, přitom mě zase ovane studený vánek. Zachvěju se zimou a znovu popotáhnu nosem, Jungkook se zamračí a svlékne si svou uniformu, takže je teď jen v tenké bledě-modré košili.

„C-Co to děláš?" optám se, ale ani nepotřebuju odpověď, když přese mě uniformu přehodí. Mým nosem projede jeho aroma, neudržím se a víc se do uniformy zabalím.

„Jsi už celý promoklý, nechci, abys nastydl, tak co takhle jít dovnitř? Za pět minut je budíček, máš tak čas se ještě usušit, než vás opět vyženeme ven." Tak tohle mě zarazí. Jak jako ven? To nás vážně poženou do toho deště?

„Um, vy nás vážně vyžene ven v tomhle počasí?"

„No jo, dostanete pláštěnky a chvíli se vyvětráte, zas tak hrozný liják to není, abychom vás nechávali zavřené v celách." No, to je teda výborný a jak předpokládám, tak já se tomu taky nevyhnu, kruci, měl jsem si počkat. „tak pojď, ať stihneš uschnout." Pobídne mě a zavede ke dveřím.

„Tak panstvo, všichni do řady a tady si berte pláštěnky. Je to jen deštík, nejste z cukru, takže venek vás nemine." Zvolá jeden z dozorců, který rozdává průhledné jednorázové pláštěnky. Jungkook tam stojí taky s jednou krabicí. Bezva, zrovna jsem se usušil a teď, abych se tam vracel, fakt skvělý. No, stejně je tady řada, takže počkám opodál, no, hned ale uslyším jeho hlas.

„Kim Taehyung, nestůj tam tak, stejně se tomu nevyhneš, pojď si pro pláštěnku." Ahhh, dělá mi to schválně? S povzdechnutím se doploužím k němu a z krabice si vytáhnu jednu pláštěnku, přitom mu věnuju malý úšklebek. Kousek dál si ji nasadím a zamračím se. Vypadám v tom, jako v pytli, jen je to průhledné.

„No vidíš, jak ti to sluší, jsi v tom roztomilý." Zasměje se Jungkook a odloží prázdnou krabici na zem ke zdi. Raději se k tomu nevyjadřuju a vmíchám se do davu vězňů, abych měl ten venek rychle za sebou. 

😏😏😏