You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~65~

Jungkook P. O. V.

Celý den jsme strávili všemožnými vyšetřeními. První Taehyunga poslali na CT, potom na EEG, během toho nekonečné čekání v čekárně, přecházení z jedné ordinační místnosti do druhé, stejně nám nic přesného neřekli, jen to, abychom čekali, jenže mi čekáme už dlouho. Po tom, co Taehyung chytl další záchvat, jsem to už nechtěl trpět, proto jsem si vyžádal nějaké výsledky, prý mi je dají odpoledne.

No, to je teď, na oběd jsem si zašel do nějaké malé restaurace, protože Taehyunga stejně odvezli na pokoj, aby se prospal, teď se tam konečně můžu vrátit a očekávat alespoň něco málo, co teda o jeho záchvatech zjistili.

Zaparkuju na parkovišti za nemocnicí a vyrazím směrem k hlavnímu vchodu. Venku už je vážně velká zima, proto teď lituju, že jsem si nevzal zimní bundu, ale jen větrovku přes ruce. Vydechnu hustou páru a rychle vejdu do nemocnice, abych se ohřál. Opět projdu kolem mladých slečen sedících kolem kulatého pultu za monitory, jen se na ně mile usměju, ani nezdravím, není to potřeba, dneska kolem nich stále chodím, přecházím tam a zpátky, jako idiot.

Konečně dojdu k výtahu, který mě zaveze do druhého patra, teda tam, kde má Taehyung pokoj. Nejspíš už se probudil a pokud tady na něj někdo myslel, tak i obědval. Otevřu dveře, ani neklepu a usměju se na hnědovlasého vězně sedícího posmutněle v posteli.

„Ahoj, Tae, jsem zpátky, neboj, jen jsem si zašel na oběd, ty jsi totiž spal." Přikývne, ale nic jiného mi na to neřekne. Zamračím se a přijdu k jeho posteli. „Tae? Všechno v pořádku? Jsi naštvaný, že jsem odešel? Ale přísahám, že jsem s tebou na těch vyšetřeních byl, pak jsi měl ale další záchvat a mě vyhnali a-..."

„Nejsem na tebe naštvaný." špitne a nejistě na mě koukne. Sklapnu a posadím se na okraj postele, přitom ho jemně pohladím po paži.

„Tak...co se děje?" povzdechne si a prohrábne si svoje rozcuchané vlasy.

„Doktoři už vědí, co mi je...proč mám ty záchvaty." Zpozorním a přisednu si k němu blíž. Netrpělivě čekám, že bude pokračovat, ale moc se mu do toho nechce, proto ho pohladím po tváři a dám mu najevo, že jsem tady pro něj.

„Co teda zjistili, hmm?"

„Prý u mě propukla epilepsie. Vzhledem k tomu, že jsem v minulosti žádné podobné problémy neměl, tak je to prý dost možná tím úrazem, že se to stává dost často, takže dostanu prášky, které by měly záchvaty omezit a...kdo ví, jestli se z toho někdy uzdravím." Povzdechnu si a přitisknu si ho k sobě. Taehyung se nebrání a zavrtá obličej do mého hrudníku. Zaslechnu popotahování, tak mu prsty propletu ve vlasech a začnu se s ním pohupovat z jedné strany na druhou. Tak když bude brát léky, možná by to mohlo být v pořádku, třeba mu ty záchvaty i přeci jen zmizí, alespoň v to doufám, ale mohlo to být i horší, mohl mít nějaké krvácení do mozku, nebo bůhví co všechno.

„Pustí tě alespoň zpátky do věznice? Nebo si tě tady zase nechají?"

„Myslím, že mě pustí, jen se s tebou nejspíš domluví na nějaké prohlídky v průběhu roku." Přikývnu, jakože chápu a víc k sobě Taehyunga přitisknu.

„Ach, Tae, nebuď nešťastný, spolu to nějak zvládneme, hmm?"

„Jo...asi jo, já jen...bojím se dalších záchvatů, teď je i jasný, že nějaké ještě budou."

„Pokud budou, tak ti bude někdo poblíž, teď na tebe budu dávat obzvlášť pozor, o to se neboj." Taehyung chtěl ještě něco říct, ale otevřou se dveře od pokoje a v nich nás známý doktor.

„Dobrý den, pane Jeone, tak, jak se koukám, asi už jste se o jeho epilepsii dozvěděl." S povzdechnutím přikývnu.

„Jo...dozvěděl, akorát bych rád věděl, jestli ho pustíte už dneska." Doktor se zamračí a vážně zakroutí hlavou.

„Oh, to rozhodně ne, necháme si ho tady na pár dnů, jen na pozorování, abychom zjistili, kdyby měl tady pan Kim nějakou alergickou reakci na jeho antiepileptika, nebo jakékoliv jiné nežádoucí účinky, pak ho propustíme." Ach jo, takže zase v nemocnici, snad už je to naposledy, protože si dovedu představit, jak to tady Taehyunga už trýzní, nejspíš je věznice přeci jen v mnohém lepší.

***

Do věznice jsem přijel opět až na večer, chtěl jsem být hlavně s Taehyungem, to dá asi rozum. Vězni už přecházejí z cel do sprch a připravují se na večerku. Ani já nebudu moc ponocovat a půjdu spát dřív, protože v nemocnici jsem toho stejně moc nenaspal, pořád jsem se budil a kontroloval Taehyunga, jestli náhodou nemá záchvat, nebo mu třeba není špatně a tak podobně.

Vejdu do svého kumbálu a málem vypustím duši leknutím, když u mého stolu spatřím svého otce, jak se přehrabuje mezi papíry, ani si na to nerozsvítí.

„Bože, tati, vyděsil jsi mě, co tady vůbec děláš?" otec se pousměje a zamává mi před obličejem pár dokumenty.

„Jen jsem si pro něco šel, ty jsi mi to totiž přestal nosit, nejspíš na to nemáš čas, tak si to beru sám, ale pokud ti sem nemám lozit, stačí říct." Prohrábnu si své černé kadeře a kývnu hlavou.

„Ehm, jo...v pohodě, klidně si sem choď, jak je libo, promiň, je toho v poslední době hodně a já nevím, co dřív." Otec si nejspíš všimne, jak nešťastně jsem tuhle větu řekl, proto přijde blíž ke mně a položí mi dlaň na rameno.

„V pořádku, chápu to, ten tvůj Taehyung je teď pořád v nemocnici, co?"

„No, právě. Na chvíli to vypadá, že je všechno dobrý, ale pak se objeví něco dalšího." Oddělám tátovu ruku z mého ramene a doploužím se ke stolu, abych mohl papíry schovat do zásuvky a jít si konečně lehnout.

„No a...už víš, co mu je?" optá se a já posmutněle přikývnu.

„Má epilepsii. Nejspíš to zavinil ten úraz, protože před tím nic podobného neměl. Teď mu dali nějaké prášky, tak si ho v nemocnici chvíli nechají na pozorování, jestli se náhodou neukážou nějaké vedlejší účinky, či co." Otec si povzdechne a přijde ke dveřím, ale ještě, než je otevře a vyjde ven, otočí se mým směrem a povzbudí mě pousmáním.

„Netrap se tím, synku, za chvíli ho máš zpátky v cele, teď se vykašli na uklízení papírů a běž spát, zítra máš ranní dozor, dneska ho za tebe vzal pan Min." No, tak jsme si alespoň konečně kvit. Přitakám na souhlas a následuju otce ven z mého kumbálu. V tu chvíli si ale na něco vzpomenu.

„Jo, um, tati? Jen jsem se chtěl zeptat...ty jsi podepsal povolení o návrat Parka Jimina?" Zmateně na mě koukne a udělá zamyšleného.

„Hmm, nevím? O kom je řeč?"

„Ten z té psychiatrie." Otec ještě chvíli pátrá v paměti, ale poté mávne rukou a přikývne.

„Oh, jo tenhle, už vím, no...ano, podepsal, proč se ptáš?"

„Um, já jen tak...moc mi to k tobě nesedí, myslím, že bys ho raději nechal odvést jinam, když víš o jeho minulosti tady ve věznici." Otec pozvedne rameny a povzdechne si.

„To je sice pravda, ale s tím dokumentem sem přiletěl právě pan Min a naléhal, abych povolení podepsal, no, nakonec je pravda, že ti, co povolení poslali, tak asi ví, co dělají a pokud ten vězeň nepotřebuje jinam, tak proč bych ho nechával převést, že ano?" Zarazím se a zamračím se pro sebe.

„Počkat...Yoongi chtěl, abys to podepsal?"

„No, chtěl no, tak co jsem měl dělat, mě na tom, konec konců, tolik nezáleží." Otec zabočí ke své ředitelně a já se zastavím u přespávárny. Tak tohle mi nejde do hlavy, myslel jsem, že Yoongi už se chce Jiminovi vyhnout, teď, když má konečně Hoseoka, ale on si ještě o ten podpis zažádal?

„Yoongi, co to vyvádíš." Šeptnu si pro sebe a zalezu do své ložnice, konečně.