You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~42~

„Jungkooku, budu alespoň zase v cele 206?" Jungkook přikývne a konečně mě odpoutá ruce, pouta si zahákne za opasek, na druhou stranu, než má pistoli, stejně ho obdivuju, mě by se takový opasek nechtělo všude vláčet, vždyť mu to musí stahovat kalhoty, i když...já bych si nestěžoval.

„Budeš, akorát tam už nebudeš mít ty dva nováčky, přendali jsme je do jiné cely, ale tobě to myslím vadit nebude." No, to jsem sice rád, ale neznamená to, že tam budu sám, že ne? Teda...ne, že bych se bál, to vůbec, jenom jsem toho prostě už zažil ažaž, takže bych ocenil nějakou normální společnost.

„A...s kým tam teda budu?" Jungkook mi nestihl odpovědět, z cely vyjde Yoongi a projede si nás pohledem, jako by nás snad viděl prvně.

„Ou, vy už jste tady?" optá se a Jungkook přikývne.

„Jo, vyzvedl jsem ho už včera." Pousměje se Jungkook a Yoongi, jako by to pochopil. Ale no tak, proč mu to musel říkat? Uhm, zase rudnu, jistě mu došlo, kde jsem včera večer byl, když ne ve věznici. Sklopím zrak a raději vejdu do své cely, už se chci natáhnout na svou postel a vypustit z hlavy všechno, co se ty poslední dny dělo, ale když vejdu dovnitř, zůstanu zaskočeně stát a zírat na vedlejší dolní postel.

„H-Hoseoku?" zvedne hlavu a mírně se pousměje.

„Ahoj, Taehyungu." rozzáří se mi oči a přeběhnu k němu.

„Hoseokie! Jsem tak rád, že jsi zpátky! Jak jsi na tom? Je to lepší? Pořád jsi na mě naštvaný?" vyhrknu to všechno naráz a netrpělivě čekám na odpověď.

„Oh, klídek, já...nejsem na tebe naštvaný, ani jsem nebyl." Trochu posmutněle sklopím hlavu a nejistě na něj kouknu.

„N-No...v té nemocnici jsi vypadal, že mě asi vidět nechceš..." Hoseok si povzdechne a chytne moji ruku, kterou pevně stiskne.

„Já vím...omlouvám se, byl jsem těsně po operaci a myslel jsem na Jimina, nechtěl jsem vidět nikoho, ale po tom, co jsi odešel, jsem si nadával za to, jak jsem se k tobě zachoval, muselo tě to ranit, přišel jsi, abys mi udělal radost a já pak na tebe tak vyjedu..." Sice mě to opravdu hodně mrzelo, tsh, rozbrečel jsem se skrz to, což bylo trochu přehnaný, ale já byl vždycky až moc citlivý a labilní, takže jsou u mě slzy docela časté, ale tohle mu odpouštím, chápu ho, byla to velká rána. Pousměju se a taky zpěvním stisk našich dlaní.

„To je v pohodě, takhle by se na tvém místě zachoval každý, a...jak teď na tom teda jsi?"

„Um, psychicky nebo fyzicky?"

„Emm, no, obojí?"

„No, tak psychicky už jsem na tom líp, teda alespoň tak, abych dokázal normálně komunikovat, ne, jako v nemocnici. No, a fyzicky," Hoseok si vyhrne tričko, a tak odhalí svou docela velkou jizvy táhnoucí se přes pupík, který už ovšem nejde vidět, jak pod jizvou zanikl, „snad už dobře, ještě mě to břicho teda bolí, musím odpočívat a taky si mazat ránu, aby mi nezahnisala, ale doufám, že je už všechno v pohodě a nebudu se muset do nemocnice vracet." Pousměju se a položím mu dlaň na rameno.

„Jistě už to je dobrý, zahojí se to." On přikývne.

„V to doufám. No a, teď mi vysvětli jednu věc, ty jsi odněkud přijel? Proč máš zase oranžovou?" Optá se a přivře jedno oko, přitom se nervózně zasměju a podrbu na zátylku.

„Ehm...no, před týdnem mě převezli do jiné věznice, ale Jungkook mě dostal zpátky sem, takže...jsem zpátky, díky bohu."

„Hmm, no vidíš, málem jsem zapomněl, jak jsi s Jungkookem pokročil od posledního polibku?" uculí se a nejspíš si všimne, jak zrudnu. No jo, vždyť on o nás neví, naposled jsem se bavili o tom, jak jsem se s Jungkookem líbal a řešili jsme můj strach z mého poprvé, ale teď, vždyť já má za sebou už druhý sex!