You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~5~

Probudí mě hlasitá siréna, která se rozezní po celé věznici. Proboha, vždyť je tak šest hodin, takhle brzo budu vstávat každý den? Ještě se zalepenýma očima se vyškrábu do polosedu a rozhlédnu se okolo sebe, Jimin s Hoseokem už jsou skoro oblečení, že by byli vzhůru ještě před budíčkem? Možná už je to prostě zvyk.

„Mm, takhle brzo to bude každý den?" zamumlám a zahrabu se do své deky.

„Jo, takhle to bude každé ráno, zvykneš si." zasměje se Hoseok. Otevřou se dveře, ani se nedívám, kdo přišel, jsem hrozně unavený, chtěl bych ještě spát.

„Jste vzhůru? Fajn, tak vy dva do práce, Taehyungu, vstávej, touhle dobou už máš být oblečený." Poznám Jungkookův hlas. Vylezu z postele a sejdu žebřík.

„Ano, pane Jeone, už jdu." Jimin s Hoseokem už vyjdou ven z cely, Jungkook se opře o postel a čeká, až se obléknu. Je mi jedno, že se na mě kouká, už mě viděl na osobní prohlídce, viděl mě i ve sprše, vlastně mi i umýval vlasy. Konečně na sebe nasoukám to hloupé oranžové oblečení, které mi tak hrozně moc nepasuje. Jungkook si mě projede pohledem.

„Mm, zítra už bys měl dostat normální šedé oblečení." Přikývnu a v duchu zajásám, alespoň něco pozitivního. „Tak pojď, doktor už na nás čeká, obleč si ještě tohle." řekne a podá mi šedou tlustou bundu. „ta je taky tvoje."

„Um, jdeme ven?"

„Budeme přecházet do vedlejší budovy, takže ano a ráno je docela zima, tak si to vem." Poslušně si bundu obléknu, sice se v tom cítím hrozně nafoukle, ale nebudu si stěžovat. Následuju Jungkooka přes věznici až ven. Ranní chlad se mi dostane pod bundu a já se zachvěju zimou, přitom vydechnu dobře viditelnou páru, ale slunce svítí, je to takové typické březnové ráno.

Dojdeme do vedlejší menší budovy, která je ale ovšem stále za vysokým pletivem, aby žádný vězeň neunikl. Projdeme prostornou chodbou k jakési „čekárně" a zastavíme u bílých dveří. Jungkook zaklepe a ani nemusíme dlouho čekat, otevře nám docela mladý doktor. Může mu být tak dvacet-šest až třicet, což mi vůbec nevadí, lepší než nějaký starouš.

„Ahoj, Kooku," ou, tykají si? Tady se asi všichni zaměstnanci prostě znají, ještě aby ne, když jsou tady celé dny zavření společně s námi, jen v té lepší pozici, „ty budeš Kim Taehyung, že?" Přikývnu. „Už tady na tebe čekám, tak pojď dál." Vejdu dovnitř a hned za mnou jde Jungkook.

„Ehm, Kooku, tady mladý pán by chtěl možná soukromí."

„Víš, že u toho musím být, Jine, mu je to jedno, už jsem ho viděl na osobní prohlídce." Doktor si povzdechne a zavře za námi dveře.

„Dobře, tak si sedni sem." Ukáže na židli u zdi, Jungkook se posadí, dá nohu přes nohu a mile se na mě usměje. Tohle mi trochu vadí, vypadá to, jako by snad čekal na nějaký film, ještě mu schází popcorn.

„Ahoj, jsem Kim Seokjin, zdejší doktor pro vězně, takže pokud by se něco stalo, půjdeš za mnou. Tak, sundej si tu bundu, první se tě zeptám na pár otázek." Přikývnu a bundu si sundám.

„V prosinci jsi měl devatenáct, že?" přikývnu, „dobře, předpokládám, že na devatenáctileté prohlídce jsi teda byl." Sklopím zrak a nic neříkám. Kruci, něco jako doktora, jsem neřešil už dlouho, protože můj strýc se o mě vůbec nestaral a já si žil tak nějak sám, ale že bych chodil k doktorovi, to mě nenapadlo, však mi nic nebylo.

„Um, no...popravdě, neměl jsem úplně nejlepší péči, takže...doktora jsem jaksi neřešil." Seokjin se na mě trochu zaskočeně podívá, ale poté se usměje.

„Oh, no, to nevadí, tak to dneska doženeme, na očkování jsi teda taky nebyl?" zakroutím hlavou. „Dobře, dobře, nevadí, však času máme dost. První si tě teda prohlédnu, svlékni se do spodního prádla, prosím tě."

Je docela milý, takže nemám problém. Svléknu se a nechám se prohlédnout. Udělá mi takové ty typické věci, jako je prohmatání břicha, měření tlaku, vážení, měření, koukání se do krku, a podobně, nakonec ale dojde i na to očkování.

„tak jo, lehni si tady na břicho a trochu si stáhni boxerky, nemusíš moc, jen částečně." Proč mi to nepíchne do ramene? Vždycky se to přece píchá do ramene, ale teď, když je tady Jungkook, tak to musí být někam jinam. Ani se na to nestačím připravit a už mi jehla pronikne skrz, syknu bolestí a křečovitě zavřu oči.

„Už to bude, a...hmm...hotovo." Zalepí mi to a já se konečně můžu obléct. Během toho, co se oblékám, tak Seokjin podepisuje nějaké papíry a podává je Jungkookovi.

„tak, tady to je, Taehyungův zdravotní stav je úplně v pořádku." Tak alespoň, že tak. Jungkook si papíry převezme a pobídne mě pohledem.

„Tak honem, musím na dozor." Jungkook už vychází ze dveří, zamířím za ním, ale Seokjin mě ještě zastaví.

„Taehyungu, vidím, že ty jsi jeden z těch, kteří jsou tady nešťastnou náhodou, pokud by sis chtěl s někým popovídat, máte tam psychologa, je to můj hodně dobrý přítel, znám ho moc dobře, takže ti ho moc rád doporučím, svou práci dělá opravdu skvěle, ale můžeš přijít i sem, tady budou vždy dveře otevřené." Usměju se a přikývnu.

„Dobře, děkuju."

„Jo,tak běž, ať Jungkook...teda pan Jeon nečeká."