Jungkook P. O. V.
Otevřu oči a zmateně se rozhlédnu okolo sebe. Trvá mi, než pořádně zaostřím své prostředí, ale nakonec zjistím, že jsem ve své ložnici v přespávárně. Absolutně netuším, jak jsem se sem dostal, ale nemám na sobě ani svoji uniformu, ale obyčejné volné tričko a jsem bez kalhot, jen ve spodním prádle. Chvíli jen civím do stropu, ale poté sebou leknutím škubnu, když na mě promluví hluboký hlas.
„Dobré ráno, synu." Rychle se posadím a pohlédnu na svého otce, jak pochmurně sedí na židli vedle postele a nejistě mě sleduje.
„T-Tati? Co...co tady děláš? A...co tady vlastně já dělám?" Otec se ze židle přesune na okraj mé postele a položí mi dlaň na rameno. Tenhle nepatrný dotyk donutí mé tělo úplně zamrznout, ah, co jsem zase udělal? On ale nevypadá naštvaně, spíše...zoufale? Smutně? Přivřu oči a čekám, co z něj vypadne. Nadechne se a raději sklopí zrak, aby se na mě nedíval.
„Synu...včera tě nějaký vězeň našel v tvé pracovně, jak jsi mimo sebe. Ke mně se to dostalo, až když ti pan Kim Seokjin píchnul nějaký hořčík, či co. No, já už měl za úkol tě jen odnést do postele a převléct tě do něčeho pohodlnějšího..."
„Oh, tak to jsi byl ty?" optám se trochu podrážděně a poukážu na své jiné oblečení. On se ale zamračí a trochu zvýší hlas.
„Pořád jsem tvůj otec, ne? I když, ty to tak už nejspíš nevidíš...synu, já...," trochu se ztiší a povzdechne si, „chtěl jsem se ti omluvit. Za tohle můžu já, vždyť já jsem nechal vlastního syna se takhle přepracovat, jen kvůli...no, tomu klukovi." Sklopí zrak a promne si své oči. Páni, vypadá, jako by ho to vážně trápilo.
„Jungkooku...chci, aby to mezi námi zase bylo dobré, nevím, co proto má udělat..."
„Nevíš? To, o co tě žádám už takovou dobu, abys mě neměnil, abys mě zkusil respektovat a...co se týče Taehyunga, nechci, abys nás od sebe odděloval." Otec se nadechne a projede si mě pohledem.
„To ti na tom klukovi tolik záleží?"
„Záleží mi na něm víc, než si myslíš." Chvíli je mezi námi ticho, takové to trapné ticho. Oh, no nazdar, do se vážně musím dostat do takové situace hned po probuzení? Uhm! No tak, tati, už něco řekni, přece!
„Tak dobře." Tak počkat...cože? Nechápavě na něj pohlédnu, ale on pokračuje. „Tomu vězni na tobě jistě taky záleží, jinak by nevolal toho doktora, když tě našel." Oh, tak to byl můj Taehyungie? Kruci, dovedu si představit, jak mu bylo, když mě tam našel v bezvědomí.
„Kooku, nechci ti v ničem bránit, chci, abys byl šťastný a už tě nikdy nechci takhle ohrozit na životě, jako teď. Jsi pro mě strašně důležitý, to ale asi chápeš, takže...ah, buďte s tím vězněm spolu, jak je libo, je to váš život." Asi dostanu infarkt, prý mě nechce ohrozit na životě, proto řekl tuhle naprosto dokonalou větu?! Tak jo, teď je jen otázka, jestli to dodrží. Chvíli ho jen šokovaně pozoruju, ale nakonec se odhodlám k něčemu, k čemu ještě nikdy jindy. Obejmu ho.
„Děkuju, tati, ale neříkej mu prosím vězeň, i on má jméno."
„Oh, vážně? No jo, jak že se jmenuje? Taeguan?" Zasměju se a zakroutím hlavou.
„Taehyung."
„Ah, Taehyung, no jistě, teď už si to jistě zapamatuju." Zasměje se taky a já se nezmůžu na nic jiného než ho znovu, pevněji, obejmout.
„Máma by na tebe byla hrdá." zašeptám a on si povzdechne.
„Jo, tak jako na tebe, hmm?"
Tak. Problém zvaný: otec- vyřešen. Problém zvaný: paní Kimová- ještě se musí vyřešit.
Hmm, jak moc mám být na paní Kimovou zlá? 🤔
ČTEŠ
You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ
Fanfiction[dokončeno] Taehyung kvůli vandalismu nastupuje na čtrnáct měsíců do Soulské věznice. Nejprve tohle místo vidí, jako živoucí noční můru, ale poté, co se dostane do styku s dvěma vězni a mladým přísným dozorcem, nebude se ve vězení cítit tak zle. Ovš...
