You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~26~

Oh, můj bože, co se to stalo? Nemůžu uvěřit, že jsem Jungkookovi opravdu vykouřil, a zcela dobrovolně! Kam jsem to dopracoval, pro boha. Naštěstí mu to nevadilo, naopak, mile ho to překvapilo a potěšilo, no, tak alespoň něco. Zvláštní, že jsem tohle udělal někomu, o kom ani nevím, co ke mně cítí, možná to opravdu dělá jen pro zábavu a já ze sebe tak dělám jen děvku, ale nemůžu přestat! Každým dnem jsem na něm víc a víc závislý, zdá se mi o věcech, které jsem ani nezažil, ale vím, že je chci zažít právě s Jungkookem. Hah, Taehyungu, už mluvíš, jako Jimin.

Mm, když už jsem se zapřemýšlel o Jiminovi, myslím, že ho vidím. Právě teď jsme zase všichni venku v tom mrazivém ránu, alespoň už mám bundu, ale i tak pomalu umrzám. Všimnu si menšího růžovovlasého kluka v bundě, která výrazně skrývá jeho vyhublé tělo, jak stojí u pletiva a zírá do krajiny. Hmm, takhle jsem asi vypadal taky, tehdy, když jsem se seznámil s Minsunem.

Nadechnu se a vykročím jeho směrem. Čím víc se blížím, tím víc se mi svírá žaludek, nevím proč, možná proto, že z něj mám trošičku strach, nikdy jsem ho neviděl takového, jako v těch sprchách – úplně zničeného.

„Um, ahoj." Zazubím se a stoupnu si vedle něj. On nijak nereaguje, jen dál zírá před sebe, vypadá úplně jinak, než když jsem ho první den poznal – to byl usměvavý a pozitivní, vypadal jako mochi, ale teď – kolem něj se line jakási divná, ale hlavně pochmurná atmosféra.

„J-Já, chtěl jsem se zeptat, jestli se teda uvidíme v prádelně? Nebo...jsi přestal pracovat?" optám se nervózně a raději s ním nenavazuju oční kontakt.

„Bude tam i Hoseok, co?" zachraptí, a tak si získá moji pozornost.

„Um, jo, on už se snaží být pozitivní, víc se baví, ummm, nechceš to zkusit taky? Přestat se trápit a začít nanovo?" Jimin na mě pohlédne a zvláštně se ušklíbne.

„Hmm, to bych mohl," zasměje se, „začít nanovo...zbavit se problémů..."

„Jo," zasměju se taky, „to by bylo totiž fajn, byla s tebou sranda." Jimin se na mě otočí a poplácá mě po tváři.

„neboj, Taehyungie, pobavíme se, uvidíš, bude sranda." S tímhle odejde směrem k cele, než stačím zareagovat, rozezní se siréna a na své osobní volno odejdou všichni.

V prádelně je opět ticho. Nepříjemné ticho. Hoseok klečí u koše s prádlem a třídí bílé a tmavé oblečení, já se zatím snažím spustit sušičku, ale nejde mi to, má to hrozně moc tlačítek a já se v tom pomalu ale jistě ztrácím.

„Oh, nevíte někdo, jak se tento krám zapíná?" optám se už otráveně, protože od doby, co se kluci nebaví, tak se ani já nebavím a tahle práce mě začíná pořádně prudit. Hoseok přikývne, ale víc mi neřekne, prostě mě od toho odstrčí a zapne ji sám. Povzdechnu si.

„No tak, kluci, oba jste slíbili, že se pokusíte bavit, ty, Hoseoku, ses ráno bavil, tak proč ne teď?" Nic neřekne, znechuceně pohlédne na Jimina, který je k nám zády opřený o pult.

„Jimine? Nechceš se s Hoseokem usmířit? I ty jsi říkal, že se chceš přestat trápit." Jimin chvíli nereaguje, ale poté se zasměje a otočí se k nám, z jeho výrazu mám teď docela strach, sice se směje, ale rozhodně ne štěstím, z jeho očí jde totiž snadno vyčíst neštěstí a útrapy.

„Máš pravdu, Taehyungu, to jsem říkal, znám jen dva způsoby, jak se toho trápení konečně zbavit." Jimin si sáhne do kapsy u šedých tepláků a vytáhne malý, přesto ostře vypadající nožík.