You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~31~

Jungkook mi spoutá ruce za zády a vyvede mě ven z věznice, opravdu, nikdo se na nás nijak zvláštně nedívá, asi je to vážně normální a nemusím se bát, že nás někdo bude z něčeho podezírat. Přivede mě k policejnímu autu, do kterého mě posadí a sám si sedne za volant.

Páni, úplně mi to připomíná den, kdy mě ti poldové chytli po sprejování. Určitě bych utekl, kdybych se nezaseknul v té koleji, ale teď jí vlastně můžu poděkovat, protože nebýt jí, tak se s Jungkookem nesetkám.

„Můžeme vyjet? Jak se cítíš?" optá se mě Jungkook a pohlédne na mě.

„Můžeme, cítím se, jako první den, kdy mě policie vezla na stanici." Jungkook se zasměje a nastartuje auto, které dá poté do pohybu.

Cesta k nemocnici nám netrvá nijak dlouho, možná tak patnáct minut, a už zastavujeme na parkovišti u velké zelenavé budovy. Jungkook vyleze z auta a poté pomůže i mě, protože skrz pouta jsem takový neohrabaný.

Vlezeme dovnitř a přijdeme k pultu, za kterým sedí nějaká mladá dlouhovláska.

„dobrý den, jdeme za mladým panem Jungem Hoseokem." Odříká Jungkook a ukáže svůj průkaz. Slečna hned přikývne a pošle nás do třetího patra.

Dojdeme do patra a hned v čele jsou bílé dveře s číslem 37. Jungkook zaklepe a poté vejde dovnitř i se mnou. Hned si všimnu toho červenovlasého mladíka ležícího v posteli u okna, ze kterého se také upřeně dívá. Jungkook mě pobídne, abych šel za ním. Polknu a přijdu k loži. Hoseok má ale hlavu stále otočenou k oknu, jako by si ani nevšiml, že někdo přišel.

„Um...a-ahoj, Hoseoku," opět nic, ignoruje mě? „To jsem já, Taehyung, víš, bál jsem se o tebe, tak jsem tě přišel navštívit." Hoseok na mě ale nijak nereaguje, chvíli tedy jen sedím a hraju si s prsty za zády, než se na mě Hoseok otočí.

„Nemám ti co říct," zachraptí, „tak odejdi." Polknu a posmutněle se na něj zadívám.

„Hoseokie, mě to mrzí, to, co se stalo, ale Jimin toho taky lituje a-..."

„nepotřebuju tvoji lítost. Ani nepotřebuju, abys mi připomínal nějakého Jimina." Je chladný, tak moc chladný, ale nedivím se mu, přeci jen, Jimin byl jeho nejlepší kamarád a dopadlo to takhle.

„Promiň, můžeme se bavit o něčem jiném, chceš, abych ti řekl nějaké novinky z věznice? Třeba, že-..."

„Taehyungu." Zachraptí a já k němu zvednu zrak.

„A-Ano?"

„Vypadám snad na to, že mě to zajímá?" Chce se mi brečet, já vím, jsem hrozná citlivka, ale on je prostě tak lhostejný a chladný. Polknu, ale neodpovím, za to Hoseok pokračuje.

„Taehyungu, běž pryč. Nechoď za mnou, třeba se setkáme ve věznici, až zase nastoupím, ale teď za mnou prostě nechoď, nemluv na mě, neříkej mi věci, které mi jsou ukradené, je to zbytečná ztráta času i pro tebe."

„J-Já myslel...že jsme přátelé, dobří přátelé..."

„Věci se změnily, a to dost výrazně. Zapomeň na mě, nestojím ti za žádné trápení. Tak běž pryč." Někdo mi položí dlaň na rameno, byl to Jungkook.

„Tak jdeme, Taehyungie, hmm?" potichu přikývnu, ještě naposled pohlédnu na Hoseoka a nechám se vyvést ven z nemocnice.

Před autem mě Jungkook ještě obejme. Nejspíš poznal, že mě to trápí, nebo spíš...mrzí. Hodně mě to mrzí.

„Nebuď smutný, Tae, musí si odpočinout, uběhli teprve dva dny o toho všeho."

„Já vím, ale...mrzí mě, že už to nebude, jako dřív, už to nikdy nebude ten pravý Hoseok, ani ten pravý Jimin." Jungkook mi pozvedne bradu a vášnivě mě políbí. Nebráním se, zavřu oči a nechám si slíbávat rty. Tak moc mě to uklidňuje. Pak se ode mě pomalu odpojí.

„Pojedeme, dobře?" přikývnu a společně s ním nasednu do vozidla.

3. osoba P. O. V.

Starší žena v uniformě zaklepala na dveře vězeňské ředitelny. Nečekala dlouho a ozvalo se výrazné: „Dále." Jen co vstoupila, všimla si ředitele věznice sedícího za svým pracovním stolem, jak sepisuje nějaké papíry.

„Dobrý den, pane Jeone." Pozdraví žena a přijde k pracovnímu stolu.

„Dobrý, paní Kimová, chtěla jste se mnou mluvit?" optá se muž, aniž by odvracel zrak z papírů.

„Ano, to chtěla, mám pro vás zajímavé zprávy, pane." Muž si povzdechne a opře se o své křeslo.

„Ach, víte, že nestojím o žádné drby, od toho tady nejsem."

„Oh, ano, to já vím, ale nechcete si to přeci jen vyslechnout? Jde totiž o vašeho syna..." Muž zvedne zrak a projede si starší ženu pohledem.

„Hmm, povídejte?"

„Víte, jistě jste si všiml, že se kolem něj motá jeden mladý vězeň." Muž se zamračí a přikývne. „No, včera jsem šla vašemu synovi odnést pár papírů a v jeho pracovně byl i on. Prý ho tam teď zaměstnává."

„No...ale to nic neznamená, nebo snad ano?"

„Máte pravdu, to by nic neznamenalo, kdybych je ovšem ten samý den neviděla ráno vycházet z přespávárny." Muž si stoupne a přijde blíž k ženě, aby nemusel mluvit moc nahlas.

„Vy si snad myslíte, že ten vězeň tam byl s ním? Že snad spolu něco...no, jak to říct...mají?" žena se ušklíbne a udělá zamyšlenou, ale hned na to si na prsty namotá pár pramínků blonďatých vlasů a našpulí rty.

„No, nemyslím si, vím to. Dneska jsem měla výjezd, něco se stalo kousek od nemocnice, no, když jsme se vraceli, zrovna jsme míjeli vašeho syna i s tím vězněm, nejspíš šli navštívit toho raněného, nebo...chtěli mít chvilku pro sebe? Těžko říct, protože se, ehm, oni dva, líbali." V řediteli hrkne a vyděšeně se na ženu podívá.

„Jste si jistá tím, co jste viděla?"

„Pane Jeone, nebyla jsem sama, svědků je tedy víc, jsem ovšem jediná věrná pracovnice, která vám to šla ihned oznámit, protože tohle je proti všem pravidlům, jak už vězeňským, tak i těm přírodním, víte, kam tím mířím." Muž si povzdechne a promne si oči.

„Děkuju, že jste mi to řekla, teď mi i některé věci začínají dávat smysl, no, mohl bych vás požádat ještě o něco?" žena přikývne. „Udělejte prosím dokument o potvrzení převozu a doneste mi ho nevyplněný."

„Oh, chcete toho mladého vězně nechat převést? Bezdůvodně?"

„nebojte, já si ten důvod najdu, ještě dnes mi ten papír doneste, pošlu ho do věznice v Busanu." Žena se ušklíbne a přikývne.

„Dobrá, pane Jeone, na mě se můžete spolehnout."

„Ano a, jak že se ten vězeň jmenuje?"

„Myslím, Kim Taehyung, pane."

„No jistě, už si vzpomínám, dobrá, jděte se vrhnout na to potvrzení, chci ho tady mít co nejdřív." Žena přikývne a odejde z pracovny pana ředitele.