You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~68~

Taehyung P. O. V.

Jungkook mě konečně odvezl z nemocnice, sice jsem tam nakonec nebyl nějak dlouho, ale přeci jen, nemocnic už mám plné zuby, snad už to bylo naposled. Jen co vejdeme do věznice, Jungkook mi odpoutá ruce a pustí mě do cely, alespoň, že mě ušetřil osobní prohlídky.

Opatrně vejdu do cely a všimnu si červenovlasého vězně sedícího na své posteli a luštící stále tu stejnou křížovku, kterou jsme ještě řešili společně. Pousměju se, pořád si mě nevšiml, je zabraný do luštění a má přitom u toho tak vážný a zamyšlený výraz. Opřu se a futra a uchechtnu se.

„To mě ani nepřivítáš?" S leknutím odtrhne zrak od křížovky a s úsměvem od ucha k uchu přiběhne ke mně, no jo, na obejmutí nezapomněl.

„Ahoj, Tae, konečně, už jsem se o tebe vážně začal bát." Řekne sklesle a pohledem mě pobídne, abych svůj odjezd do nemocnice vysvětlil. Raději odvrátím zrak, a ještě v bundě se posadím na dolní matraci.

„Já...mám epilepsii. Prý u mě propukla nejspíš kvůli tomu úrazu, takže...mám prášky, které musím pravidelně brát, abych neměl záchvaty, taky mám...určitá omezení." Špitnu a začnu si nejistě hrát s prsty, ale Hoseok si sedne vedle mě a pohladí mě po zádech.

„Tae, to...jistě to bude v pořádku, z toho se přece dá vyléčit, ne?"

„Jo...jak u koho. Ale nebavme se o tomhle, ehm, nějaké novinky z věznice?" Snažím se změnit téma, protože mluvit o své nové nemoci je to poslední, co bych chtěl. Naštěstí Hoseok pochopí a hned odbočí úplně jinam.

„Oh, no, tady nic extra nového, jen se tu porvali dva vězni, takže měl Jungkook aspoň, co dělat, no, a...Yoongi se dneska chová nějak divně." Zamračím se a otočím se víc k němu, abych tak dal i najevo, že ho poslouchám.

„Skoro se se mnou nebavil, choval se, jako bych byl cizí, ale poté ke mně přišel a říkal, jak strašně moc mě miluje a nechce mě ztratit a...já jsem z toho prostě zmatený, přijde mi, jako by byl nesvůj, snad se něco nestalo..." tentokrát ho po zádech pohladím já. Vím, že i Hoseok je docela citlivý a tohle ho klidně mohlo rozhodit a taky, že nejspíš i rozhodilo.

„Oh, Hoseokie, to je jen pocit, víš, jaký Yoongi je, chvíli se chová, jako opravdový polda a jindy zase jako opravdový partner, jeho nálady jsou, no...prostě proměnlivé."

„Mm, asi jo, já...nevím, proč ve všem musím hned vidět to špatné." Usměju se, protože asi vím, čím to je.

„Hoseokie, to bude tím, že ho tak miluješ a nechceš o něj přijít, proto jsi z toho trochu paranoidní, ale věř mi, to je normální." Přikývne a prohrábne si svoje červené vlasy.

„Jo...jo, asi máš pravdu. Heh, díky, Tae." Už jsem si chtěl sundat bundu a lehnout si na svoji postel, ale Hoseok mě ještě zastavil a nervózně si skousl ret. „Počkej...nepůjdeme ven? Jen na chvilku?"

„ven? Teď? Bude se stmívat..."

„Já vím, ale...není tam taková zima a chtěl bych být s tebou o samotě, myslím...úplně, v jiném prostředí, než je jen cela." Kouknu z oka, ale nerozmýšlím se dlouho, přece bych ho jen tak neodmítl. Usměju se a přikývnu, bundu si zase zapnu a nasadím si i naši černou čepici.

„Tak pojď, než na nás někdo vletí." Hoseok celý nadšený vtane a začne se soukat do bundy a šály. Oba vyjdeme ven z cely a proklouzneme ke dveřím vedoucím ven. Naštěstí jsou ještě odemčené, takže vylezeme ven a vydechneme hustou páru.

„heh, není úplně nejtepleji, ale vydržím to tady klidně do večerky." Řeknu směrem k Hoseokovi a vyrazím k pletivu, Hoseok je hned vedle mě a přikrčený v ramenech, aby se zahřál, se zasměje.

„Jakože mi to dneska ráno nestačilo."

„heh, nevadí." Oba si stoupneme k pletivu a opřeme se o něj, přitom se zadíváme do dálky za věznicí. Smráká se, takže už jde vidět, jak se v oknech panelácích svítí, a to včetně vánočních světýlek všude kolem.

„Páni, on už je vlastně prosinec, co? Za chvíli Vánoce a nový rok." Vydechne Hoseok a já jen musím přikývnout na souhlas. Je to zvláštní, už jsem tady tak dlouho, ale nakonec to budou třeba moje zatím nejlepší Vánoce, protože budu s lidmi, které mám rád a oni mě, oproti těm minulým zimám, kdy jsem žil ještě se strýcem.

„Jo, utíká to, bude se to tady ve věznici nějak slavit?"

„Budeš překvapen, ale jo. Každé Vánoce si to tady zdobíme, taky máme v jídelně stromeček a na štědrý den jsme všichni tam a rozdáváme si navzájem dárečky. Samozřejmě, jsou to jen drobnosti, ale je to taková pěkná doba, většinou se ani nikdo nehádá a člověk pomalu neví, že je ve věznici." Chvíli ho překvapeně pozoruju, ale poté spokojeně vydechnu další páru.

„Páni, na to se těším, navíc...budu mít i narozeniny."

„Huh? Ah, no jo, vlastně, ty jsi v prosinci, Tae, už dvacet let ti bude, kamaráde." Zasměju se a přikývnu.

„Jo, sbohem všem náctinám." Víc se opřu o pletivo a propletu v něm prsty, Hoseok si všimne mého zasněného výrazu a zadívá se stejným směrem.

„Těšíš se, až vylezeš ven?" optá se docela tiše, jako by ho to snad i mrzelo, v tu chvíli si uvědomím, že se už vlastně neuvidíme. Povzdechnu si a zvednu ramena.

„Nevím, ty?"

„Mm, já ne. Cítím se tady už jako doma, co bych dělal tam venku?" odpovědi se mu nedostane, schválně tuhle otázku nechám otevřenou a zakloním hlavu, abych se podíval na první hvězdy, které už jsou v tom šeru vidět, stmívá se opravdu brzy. Co mě ale uchvátí a donutí mě to se usmát, jsou malé sněhové vločky, které začaly pomalu padat z nebe.

„Jé, dívej, Hoseoku." Řeknu radostně a pár vloček si nachytám na rukavice. On se usměje a přikývne.

„První sníh. Takže Vánoce budou bílé." Šeptne spokojeně a taky si jich pár nachytá do rukou. Zakloním hlavu a nechám se, aby mi vločky spadaly i na obličej, je to tak příjemné, panuje tady taková pěkná atmosféra, že se mi ani nechce dovnitř. Hoseok to vnímá asi stejně, protože je tichý, jako pěna a nechá si vločkami zdobit své kadeře.

Z krátkého ticha nás vyruší motor a poté světla. Koukneme přes pletivo na policejní dodávku, která právě zastavila těsně před vchodem. Že by v tuhle dobu někoho nového vezli? Pozorně sledujeme policistu vylézajícího z dodávky a poté otvírajícího zadní dveře, tam ale nevidíme, máme to z druhé strany.

„Nějaká zásilka? Nebo nový přírůstek?" otáže se překvapeně Hoseok, ale já jen pozvednu rameny.

„To netuším, ale hele, tamhle už někdo jde-..." zaseknu se uprostřed věty, když se z poza dodávky vyvalí vězeň se spoutanýma rukama za zády, v oranžové uniformě a posmutnělým výrazem v obličeji. Raději se ani na Hoseoka neotáčím, jen šokovaně sleduju jeho oči, se kterými jsem se na chvíli střetl. On nic nedělá, chvíli nás pozoruje, než se ale lehce pousměje. Málem mi zaskočí vlastní slina. Zůstanu jen přimrzle stát a zírat, jak se mi vězeň ztrácí z dohledu. Vyruší mě až Hoseokův přidušený hlas šokem a obavami.

„N-nebyl to snad..." nedořekne to, protože se rozběhnu směrem k věznici a on mě následuje. Jen, co vběhneme do budovy, zastavíme se uprostřed chodby, na jejíž konci už stál on. Nebyly to halucinace. Je tady.

Vybledlé růžové vlasy mu spadaly do obličeje, hlavu lehce sklopenou a provinilý výraz, přesto se snaží vypadat, že je všechno v pořádku. Vedle něj policista vedoucí ho do své cely. Nuceně se usměje a projede si nás s Hoseokem pohledem. My zůstaneme paralyzovaní, už je to taková doba...

„Jimine?"

„A-Ahoj...vrátil jsem se."

Jimin is back! :]