You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~76~

Vezmu si tác a čekám, až na mě vyjde řada. Dneska je po dlouhé době nějaké dobré jídlo – nudle s nějakou dobrou omáčkou, takže se konečně nebudu muset dojídat čokoládovými tyčinkami. Teď, když přemýšlím nad těmi tyčinkami, vzpomněl jsem si na ty dva. Touhle dobou už jsou vzhůru a nejspíš někde tady, protože je oběd povinný, už se nemůžu dočkat, až se jich zeptám, co to mělo ráno znamenat v té posteli.

Konečně na mě dojde a objemná kuchařka mi podá misku s nudlemi. Poděkuju a vydám se hledat místo na sezení, přitom míjím Jungkooka opřeného o zeď, jen na mě mrkne a dál se věnuje dozoru. Pousměju se a dojdu ke stolu, u kterého už z dálky uvidím sedět Hoseoka s Jiminem.

„Ahoj, kluci, dneska jsme se ještě neviděli." Upozorním na sebe a posadím se naproti jim. Jen na mě ale mávnou rukou a dál se cpou nudlemi, vypadá to, jako by snad týden nejedli. „Jak jste se vůbec vyspali? Jistě dobře, co? Když jste se k sobě tak hezky tulili." Jen, co tohle dořeknu, oba sebou cuknou a Jiminovi zaskočí nudle. Jeho náhlé kašlání se snaží utlumit Hoseok, který ho poplácá po zádech. Hmm, takže teď mu i život zachraňuje? Tady něco vážně nehraje.

„Ehm...ty jsi nás viděl?" optá se nejistě Hoseok, když Jimin přestane kašlat a já s úšklebkem přikývnu.

„Jo, šel jsem si pro věci a všiml si vás dvou, jak nazí ležíte na sobě v jedné posteli. Nevím, co si pod tím mám představit, když ještě nedávno byste se nejraději sežrali nenávistí." Hoseok se nejistě uchechtne, a i Jimin vypadá nejistě – je celý červený, jako by se styděl, což mi k Jiminovi absolutně nesedí, ale že by opravdu?

„Jo...je to zvláštní, ale...o tom štědrém večeru jsme si ujasnili pár důležitých věcí." Řekne Hoseok a Jimin ho doplní, ale ne slovy. Položí mu paži kolem ramen a líbne ho na rudou tvář. Tak teď málem zaskočí mě.

„A to, jakých přesně?" optám se nejistě, protože nechci věřit tomu, že by ti dva spolu měli snad něco víc než jen přátelství.

„My...my jsme teď spolu...spolu...jako pár." Vytřeštím na ně oči plné otázek, ale oni se jen pousměji a procítěně se políbí na rtech. Oh, jsou vážně roztomilí, ale jedna věc mi asi nedochází.

„Ummm, a co Yoongi? Rozešli jste se?" Hoseok zakroutí hlavou a přisune si Jimina blíž k sobě.

„Ne, milujeme se stále, odpustil jsem mu všechno, ale teď už nejsme jenom dva...ale tři. Tři v jednom vztahu. Heh, šílený co?" zasměje se nervózně Hoseok, ale já k němu jen natáhnu ruku a pohladím ho po zápěstí.

„je to šílený, ale není to nic špatného. Všem vám to přeju, teď jste konečně šťastní, hmm?" oba nesměle přikývnou a znovu se políbí, tentokrát delším a láskyplnějším polibkem. Oh, jsem tak rád, že už si nejdou po krku. Pousměju se a pustím se do jídla. Jen co si dám ale do pusy první sousto, nějak se mi zamotá hlava a přejde veškerá chuť. Rychle odložím hůlky a na chvíli zavřu oči, protože mým tělem projede jakási nepříjemná vlna.

„Um, v pohodě, Tae?" optá se mě Jimin, ale já jen matně mávnu rukou a přikývnu.

„J-Jo...já jen...jen nemám chuť..." když se moje hlava trochu uklidní, vstanu od stolu i s táckem jídla a zamířím k vozíku, na který se tácy dávají. Docela mě to děsí, už proto, že se dlouho neozvala moje epilepsie, nechci, aby se mi vracela.

Zrovna projdu kolem Jungkooka, který se na mě jen podezíravě podívá a vyrazí směrem ke mně. No, to jsem si mohl myslet. Raději sklopím zrak a dál mířím k vozíků, ale najedou mě zastaví jeho dlaně, které mi položí na ramena a postaví se mi do cesty.

„Co se děje, Tae? Ani ses toho jídla nedotknul." Pohlédnu na něj, ale vidím ho špatně, tak neostře a nějak moc přiblíženě, i jeho hlas mi zní nějak divně. Ani si neuvědomuju, že na něj bezvýrazně civím a stále neodpovídám.

„Tae, slyšíš mě? Je vše v pořádku?" ptá se mě pořád dokola, ale já se nějak začnu ztrácet. Nepříjemně mě bodne ve spáncích a začerní se před očima. Ještě si pro sebe stihnu zaskučet a nastavit vyděšený výraz v obličeji, ani nevím, jestli to Jungkook poznal, ale já jsem poznal, že je to zase tady. Že je to zpět.

Jungkook P. O. V.

Děsí mě Taehyungův výraz, pořád mi neodpovídá, ale pak se na mě tak divně zatváří a sesype se k zemi. Všechno nádobí, které měl na tácu se roztříští na malé střípky, které se rozletí do všech koutů. Reflexně ho ještě stihnu zachytit těsně u podlahy, aby se nepraštil a opatrně ho položím na zem.

„Tae? Taehyungie?" jemně ho poplácám po tváři, ale on nereaguje, je mimo a nehnutý, ale to jen na chvíli, pak se totiž jeho jednotlivé končetiny začnou cukat a mít v sobě divné záškuby. Oh, ne, prosím, snad ne další záchvat.

Sundám si uniformu a dám mu ji pod hlavu, když se jeho křeče stanou mnohem intenzivnější a já poznám, že je to zase tady. Jeho tělo se začne třást, ale zatím se snažím zůstat klidný, protože dokud to potrvá jen pět minut a méně, tak se nic neděje. Klečím ale u něj a dávám pozor, aby se do ničeho během záchvatu nepraštil.

Jen letmo zaznamenám vězně, kteří přestali jíst a věnují pozornost mě a Taehyungovi třesoucímu se na podlaze. Normálně bych na ně zařval, ať si hledí svého, ale v tenhle moment jsou mi ukradení.

„No tak, Tae, už stačí." Zašeptám nervózně, když se podívám na hodiny. Už je to pět minut a jeho křeče stále neustupují. Yoongi, který stojí celou dobu opodál, si nejspíš všimne mojí nejisté mimiky, proto si klekne ke mně a pohlédne na hodiny.

„Kooku, nemám zavolat Jina?" jen zakroutím hlavou a dál upřeně zírám na rafičku, která už po čtvrté obíhá celé další kolo. „Kooku, už je to skoro deset minut..." upozorní mě Yoongi a v tu chvíli začnu panikařit i já, hlavně, když se Taehyungovi z pusy vyvalí pěna. Rychle z kapsy vytáhnu kapesník a pěnu mu setřu.

„Volej sanitku..." špitnu a Yoongi na mě zaskočeně pohlédne.

„Cože?"

„Volej sanitku, rychle!" zařvu trochu moc přísně, ale Yoongi jistě pochopil, že jsem teď celý vyklepaný z toho, co se tady zase děje. Taehyung byl od doby, co bral prášky, v pohodě, neměl ani jeden záchvat, ale teď, teď ho má zase a ne takový, který je v pořádku, ale dlouhý a neustupující. Začnu se o něj opravdu hodně bát. Převalím ho do stabilizované polohy a spravím mu sako pod hlavou.

Už slyším z chodby Yoongiho, jak mluví do telefonu, taky si všimnu Jimina, jak celý vyděšený chce přiběhnout sem za Taehyungem, ale Hoseok ho drží, aby mu nechal prostor. Z téhle situace se dělá i mě špatně. Se svraštěným obočím ho pohladím po vlasech a odhrnu mu je z obličeje, aby se mu nenamočili do pěny, která se mu stále dere z úst.

„Taehyungie...nech toho už..." zašeptám, hlas se mi zachvěje. Už je to dvacet minut. „Do prdele..." hlesnu, když rafička skočí na další minutu. Najednou ten čas utíká tak rychle.

„Sanitka už je na cestě." Zaslechnu Yoongiho, který přiběhne ke mně a klekne si naproti mně. Nejistě se podívá na Taehyunga ve stálém záchvatu a kapesníkem mu setře další nával pěny.

„jak je to dlouho?" optá se a já polknu.

„Dvacet-tři minut." Špitnu a sekaně se nadechnu. Naštěstí už jeho křeče začnou ustupovat. Yoongi mu setře zbytek pěny u pusy a kapesník zahodí vedle sebe na zem. Konečně už sebou přestane úplně škubat, ale stále zůstává v bezvědomí. Už ho chci podebrat a přitisknout si ho k sobě, ale Yoongi mě zastaví.

„Počkej, nech ho ležet, doktoři říkali, že pokud záchvat přestane, máme ho nechat ležet ve stabilizované poloze." Nejistě přikývnu a alespoň ho pohladím po paži.

„Bere léky, Yoongi...ale teď měl další záchvat a hodně dlouhý."

„Já vím, klid, jistě to bude v pořádku, zvládne to..."

„To se říkalo i mámě," Yoongi se nejspíš zarazí nad mojí poznámkou, ale raději už na to neodpovídá, „mám o něj strach. Protože už dávno vím, že to nemusí být pokaždé v pořádku."