You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~19~

Jungkook P. O. V.

Je po obědě, osobní volno, tedy čas na to, abychom s Taehyungem vyřešili toho Minsuna. Nechci riskovat, že mi ho někdo znehodnotí. Ovšem, po tom, co se stalo v mém kumbálu, i když se toho nestalo tolik, kolik jsem očekával, jsem poznal, že je Taehyung panic. Je mi to víc než jasný, v tomhle už se totiž orientuju, moc dobře poznám, kdy je někdo odhodlaný, jelikož už ví, co očekávat, a kdo se snaží být odhodlaný, ač neví, co přijde. Nebudu mu říkat, že to vím, počkám si, jestli se mi přizná sám, jsem si totiž jistý, že na naši chvilku, bez žádného vyrušení, dojde.

Teď toho roztomilého klučinu vedu do tátovy kanceláře. Hlavně, ať už je to za námi, ani mě se tam nechce, zase se na mě bude tak podezíravě dívat, protože Taehyung je tak akorát mladý na to, abych měl důvod mu pomoct.

„Dále." Ozve se, když zaklepu na dveře. Vejdeme tedy dovnitř. Taehyung znervózněl, poznal jsem to na něm, ale má důvod, i já jsem nervózní, když sem jdu. Oba si sedneme na židle naproti pracovního stolu, za kterým sedí otec. Zamračí se a pohlédne na mě.

„Jungkooku? Jak to, že ten vězeň nemá pouta?"

„Ehm, neboj, otče, tenhle ti rozhodně krk nepodřízne." Uchechtnu se, ale zmlknu, když se otec nepřestane mračit.

„Je mi jedno, co je zač, vězeň jako vězeň, nasaď mu pouta, jste mimo dozor." Rád bych mu nasadil pouta, ale za úplně jiným účelem, a na úplně jiném místě, třeba v mé ložnici.

„Já jsem dozor, otče, nepotřebuje pout-..."

„Dej mu ty pouta, Jungkooku, hned!" povzdechnu si a pouta, která nosím zaháknutá za opaskem, mu nasadím. Přitom se nahnu k jeho uchu a zašeptám mu něco, co ho uklidní.

„Neboj, neřež to, pak ti je sundám." Posadím se zpátky na židli a pohledem vyzvu otce, aby už začal s vyzpovídáním.

„Dobrá tedy," pronese a vezme si nějaké papíry k sobě, „jak se jmenuješ?"

„Kim Taehyung, pane..."

„Ovšem, ty tady nejsi dlouho, že?" Taehyung pozvedne rameny.

„Um, no, jak se to vezme, už jsem tady skoro dva týdny..."

„To je jedno," cekne otec, jako by mu snad mladý vězeň nějak vadil, „devatenáct let, že? V takovém věku, a ještě k tomu ve věznici, to bývají lidé paranoidní. Jsi si jistý, že ti chtěl Minsun něco udělat?" Taehyung přikývne.

„Stoprocentně, pořád za mnou chodil a sahal na mě, taky...taky ve sprše, vždycky tam na mě čekal a..."

„Jak dlouho to trvalo?" Teď doufám, že Taehyung vymyslí věruhodné číslo, lehce do něj drbnu nohou, aby se soustředil a neřekl nějakou blbost. Naštěstí to pochopil.

„Um...skoro týden, už od doby, co jsem přišel, tak se kolem mě začal motat a tak." Otec přikývne a zamyslí se, nejspíš nemá na vybranou, pousměju se na Taeho, a tak ho povzbudím. Otec si povzdechne a poté přikývne.

„Hmm, dobrá tedy, vzhledem k tomu, že to není poprvé, nechám Minsuna převést jinam, jen mi to tady podepiš." Řekne bezvýrazně otec a posune papír s propiskou na druhý konec stolu, kde sedím já s Taehyungem. Už jsem chtěl něco říct, ale Taehyung byl rychlejší a dal to otci skvěle sežrat.

„Um, pane, mám pouta..." Měl jsem co dělat, abych nevybuchl smíchy. Otec přivře jedno oko a nadechne se.

„Jungkooku, buď tak hodný a sundej mu ty pouta, aby se mohl podepsat." Přikývnu a vyprostím Taehyunga z pout, schválně jsem je vůbec neutahoval. Ještě ho stačím nenápadně poplácat po zádech, a tak mu dát najevo, že si cením jeho poznámky.

Hmm, proč mi to dneska přijde nějaké krátké? Nemám sem dát večer ještě jednu kapitolku?