You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~17~

Vzbudím se a první, koho uvidím, je Hoseok na lepený na druhé straně postele, než jsem já. To, že spí, je známka toho, že jsem se kupodivu vzbudil ještě před budíčkem. Na zdi nad dveřmi máme hodiny, takže si hned všímám, že mám ještě půl hodiny. No, to je hodně, možná bych měl jít do své postele, a ještě se prospat, ale pochybuju, že ještě usnu.

Přemístím se do postele pod tou mojí, protože jsem moc líný na to, abych lezl nahoru. Zadívám se do prázdna, začnu přemýšlet nad Jungkookem, mm, chtěl bych zase ochutnat jeho rty, líbilo se mi to, možná by se mi líbilo i něco víc. Možná bych chtěl svoje poprvé právě s někým, jako je Jungkook, láká mě to, ale nebudu jako Jimin, pokud to Jungkook opravdu chystá, jak říkají kluci, tak ať to navrhne sám, já se vnucovat nebudu, ale nebudu se ani bránit.

Zaslechnu odemykání dveří, zpozorním a posadím se. Nevím, kdo dveře odemknul, protože se neotevřely, někdo asi obchází všechny cely a odemyká je ještě před budíčkem. Nechce se mi tady být, nechce se mi spát, napadlo mě, že bych už mohl spáchat ranní hygienu. Vstanu, vezmu si svůj kartáček a pastu a opatrně otevřu dveře. Vyklouznu ven a zamířím ke sprchám.

Snad tady na mě nevybafne nějaký Minsun, ale takhle po ránu? Navíc už má problém, takže si netroufne. Otevřu dveře od sprch a vejdu dovnitř. Chci pustit vodu a začít si čistit zuby, ale zaslechnu něco, co mě zarazí. Je to pláč. Zaposlouchám se a jdu tam, odkud zvuk vychází, až za roh, kde už jsou sprchy.

„Huh? Jimine?" zůstanu na něj překvapeně zírat. Sedí schoulený v rohu jednoho sprchového koutu a vzlyká, ale kdyby jen to, přijde mi, jako by měl snad nějaký záchvat, sekavě dýchá, divně se cuká a svoje nehty si zarývá do stehen, opravdu, má to až do krve. Přiběhnu rychle k němu, i když bych za normálních okolností utekl co nejdál od něj, ale je to kamarád.

„Jimine, proboha, co se stalo?" opatrně se ho dotknu na rameni, když vidím, že se mě nesnaží napadnout, pohladím ho víc a oddělám mu ruce od stehen, aby se dál nepoškozoval.

„O-On...t-ten z-zmetek!" má úplně zničený hlas z toho, jak brečí.

„Kdo ti co udělal, Jimine? Něco s Yoongim? Ublížil ti nějak?" začnu se ho vyptávat, ale Jimin jen zatne zuby a znovu sebou cukne, jako by se snad měl pozvracet.

„U-um. On n-ne...t-to Hoseok...ZMETEK!" trochu se leknu, jak to vypískne, hned na to se zase rozbrečí a nehty si zaryje do stehen, chci mu ruce zase oddělat, ale drží příliš křečovitě na to, abych něco zmohl.

„T-Taehyungu...Yoongi m-mě nemiluje...dělali jsme t-to, pořád...pořád se ptal na H-Hoseoka. Navrhoval t-trojku, ale...ale já ho chci jen pro s-sebe...Yoongi nechce jen m-mě." Sotva mu rozumím, ale chápu z toho to, že se Hoseok tak trochu mýlil, Yoongi si ho všímá, až moc, víc než Jimina, ale to asi není úplně nejlepší.

„T-Taehyungu..."

„Ano, Jimine?" zadívá se na mě úplně červenýma očima, ze kterých jde i trochu strach.

„J-Já potřebuju svoje p-prášky..." Polknu a pomůžu mu vstát, je úplně osláblý, jeho nohy nechtějí poslouchat, je to neuvěřitelné, že tohle celé je způsobeno jeho chorobnou agresivitou.

„Jasně, dovedu tě k doktorovi, jo? Tak ne, že mě po cestě uškrtíš, já ti pomáhám." upozorním ho a zamířím s ním ven, odkud projdeme až do budovy k Seokjinovi.

„N-Neboj, já ti n-neublížím...t-tobě ne, a-ale někomu..."

„Ne, Jimine, nikomu neublížíš, všechno bude dobrý, jasný?" Když vyjdeme ven, ovane nás studený ranní vzduch, který se nám prodere pyžamem, protože se ani jeden z nás nestihl obléct. Budovu vidím už odtud, je to kousíček od věznice.

Přijdeme do chodby, která už je mi známá, to, jak mě sem Jungkook vedl, bylo to těsně poté, co proběhla moje osobní prohlídka, těsně poté, co mi umýval vlasy a teď, teď už máme za sebou dva polibky, kterým ovšem stále nerozumím.

Zaklepu na dveře, netrvá to dlouho a otevře nám vysoký černovlásek – Seokjin, jo, dlouho jsem ho neviděl.

„Dobrý den, pane doktore, já jsem Taehyung, jestli si mě pamatujete, ale to není důležitý, Jimin potřebuje svoje prášky..."

„Pomoz mi ho posadit." řekne a dovede nás k židli v malé ordinaci. Posadím Jimina na židli a sleduju, jak mu Seokjin nese nějaké tabletky. Nejspíš už ví, co Jimin potřebuje.

„Děkuju, Taehyungu, že jsi ho sem přivedl, to víš, že si tě pamatuju, na tebe bych nezapomněl, ale teď už se vrať, Jimina si tady nechám, ošetřím mu ty rány na nohách a trochu si s ním popovídám." Přikývnu, letmo pohlédnu na Jimina, který už vypadá klidněji, a odejdu z ordinace. Projdu přes studený venek a dostanu se zpátky do budovy.

Vypadá to, že budíček už proběhl, protože všichni vězni už chodí do sprch a na snídani. Hoseok už jistě taky vstal, páni, ten by se to neměl dozvědět, nebo jo? Zvedlo by mu sebevědomí, kdyby věděl, že na něj Yoongi myslí, ale těžko říct, jestli by to nemělo své následky s Jiminem.

„Taehyungu? Hledal jsem tě." Ozve se hlas za mnou. Nemusím se otáček a poznám svůj největší problém a zmatek číslo jedna. Ten, který mě mate ze všech nejvíc, ten, co si mě klidně políbí, ale nevysvětlí mi, co ode mě očekává, ale neuvěřitelně mě přitahuje.

„Co potřebuješ, Jungkooku?"

„Chci s tebou mluvit, pojď do mého kumbálu."