You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~74~

Konečně nastal večer, na který se všichni vězni tak těšili, teda, skoro všichni vězni. Hoseok se pořád mračí, sedí u stolu, cpe se cukrovím a ignoruje celý svět. Jimin je na tom podobně, ale pořád po Hoseokovi pokukuje, opravdu se bojím, co si zase vymyslel, ale tentokrát se o to starat nebudu, ať si to mezi sebou vyřeší, já tady jsem teď s někým jiným.

Sedím vedle Jungkooka a zpívám s ním i s ostatními koledy, máme tady takovou příjemnou atmosféru, je tady tma, ale přitom nás osvětlují všemožné barvy ze světýlek zavěšených na stromečku i nad okny a dveřmi. Líbí se mi tady, je mi dobře, tak příjemně, cítím v sobě tu Vánoční náladu, cítím v sobě i napětí a lásku, protože celou dobu držím Jungkooka za ruku a opírám se o jeho rameno.

Tahle koleda byla poslední, o to víc jsem si ji ale užil, teď už je ale čas pro vězně, aby si předali nějaké ty maličkosti, nebo kdo by chtěl, může jít do cely, nebo prostě všichni dojídají to jídlo tady na talířích a táckách. Jungkook se na mě otočí a líbne mě na čelo.

„Copak bys chtěl dělat? Budeme tady sedět a jíst perníčky, nebo půjdeme někam do soukromí?" Sice bych i byl tady s ostatními, ale na Jungkookovi mi záleží víc než na nějakém vánočním večírku.

„Mm, mohli bychom třeba do tvého kumbálu? Tam to máš taky vyzdobené, ne? Uděláme si tam takové svoje Vánoce?" Jungkook přikývne a vezme mě za ruku. Společně se prodereme davem vězňů k východu. Ještě se naposledy ohlédnu po Hoseokovi s Jiminem, ale poté už se jen nechám odvést za roh ke dveřím Jungkookovi malé pracovny.

„Nevadí, že jsem ti nedal žádný dárek?" optám se ho, protože mám přeci jen trochu špatné svědomí, že jsem mu něco dát mohl, ale neměl jsem možnost nic sháněn, ani peníze jsem už neměl, možná něco vyrobit? No, to by nedopadlo dobře. Zastavíme u prahu dveří kumbálu a koukneme si navzájem do očí. Ach, ty jeho oči, jak já je zbožňuju, ještě teď v tom šeru, vypadají opravdu nádherně, jako dvě hvězdičky.

„Nevadí, pořád mi můžeš něco dát." Zašeptá a pohladí mě po tváři. Zmateně na něj kouknu. Oh, on snad něco čeká? Tak to jsem asi v háji, já pro něj nic nemám.

„Ummm, a co? Nic jsem nekoupil..." Jungkook se ale zasměje a odhrne mi pramínky vlasů z čela. Ty jeho dotyky, dokáží dělat divy. Jeho hebké dlaně mě prostě nikdy neomrzí, spokojeně přivřu oči, když mi prsty zavadí o líčko, ale hned na to je zase dokořán otevřu, protože stále čekám na jeho odpověď. On ale nic neříká, jen zvedne hlavu a zadívá se nad sebe. Podívám se tady stejným směrem a usměju se pro sebe, když si všimnu, co má nad dveřmi zavěšeného.

„Huh? To je jmelí?" Jungkook jen přikývne a pozvedne mi bradu.

„Přesně tak, to je ale náhoda, že? Ale víš, co se dělá pod jmelím, ne?" zajiskří mi oči, a aniž bych přikývl, zavřu oči a nahnu se k jeho dokonalým sladkým rtům. První se jen jemně otřu o jeho spodní ret, ale nakonec je celé pohltím.

Je to krásná chvilka, cítím teplo, které se mi rozlézá po celém těle, je to taková zvláštní elektřina, přijde mi to, jako by to byl snad první polibek, ale to proto, že byl tak moc procítěný. A stále je. Neodpojuje se ani jeden z nás. Pohybujeme se rty a navzájem si na ně dorážíme jazýčky. Přitisknu se víc k němu, abych i naše rty zpevnil, aby neměly jedinou šanci se odpojit, ne teď. Bylo neuvěřitelné, kolik jsem toho v tu chvíli dokázal říct, aniž bych použil slova, dokázal jsem mu vyznat tolik lásky, stejně tak on mě a já měl chuť zastavit čas a nenechat ho běžet ani o vteřinu.

Hoseok P. O. V.

Je mi zle. Všichni se tady dobře baví, Taehyung si s Jungkookem nějak odběhl, každý se cpe cukrovím a předává si dárečky, ale já tady jen sedím a přemýšlím nad něčím, nad čím bych prostě přemýšlet už neměl, alespoň ne teď – na štědrý večer.