You're in Trouble (Taekook/Vkook) CZ

~60~

Taehyung P. O. V.

Konečně uběhly celé ty nudné dva týdny plné polehávání v nemocničním pokoji v dlouhé noční košili, chození jen z jedné strany ložnice na druhý, jezení neochucených jídel a neustálé trpění prohlídek, a nakonec i vytahování stehů. Teď jsem konečně zase ve vězeňském oblečení a s rukama spoutanýma za zády jsem vyváděn ven mým nejmilejším dozorcem.

„Mám pro tebe super zprávu, Tae," začne Jungkook, když vyjdeme ven z nemocnice a letmo na mě koukne, „Už od nástupu můžeš hned začít s prací v knihovně, která na tebe čekala celé ty dva týdny." Protočím panenky a povzdechnu si.

„No, to je teda vážně super, opravdu se moc...ehm, těším." Zabručím. Doufal jsem, že teď budu mít ve věznici pohodu, jako měl Hoseok po příchodu ze špitálu, ale asi jsem dostatečně uzdravený a zahojený, že mě klidně hned poženou pracovat. No, je fakt, že málo kdo by poznal, že jsem měl rozbitou hlavu. Hoseokovi se rána zacelila během léta, ale mě během dvou týdnů, nakonec to asi nebylo nic vážného, jak se prvně zdálo.

„Už jsem chtěl říct, že se těším zpátky." Utrousím a s Jungkookovou pomocí se posadím na místo spolujezdce v policejním autě.

„No, já se na tebe těšil, Hoseok taky, tak odfoukni ty tváře." Mrkne na mě a rozcuchá mi vlasy. „Už máme všechno zimní oblečení, takže vám to dneska asi rozdáme." Informuje mě, ale dál se věnuje řízení. No, je fakt, že venku je už docela velká zima, takže by nám to klidně rozdat mohli, jo, letos mrzne nějak brzy, i když, je skoro říjen, ale i tak, slyšel jsem, že v některých částech Koreje už i nasněžilo, teda ne nějak moc, jen pár vloček, které hned roztály, ale i přesto mě to překvapuje.

„Um, to znamená šály, čepice a rukavice?" optám se s uchechtnutím a on přikývne.

„Jo, ale hlavně zimní bundy, svetry a teplejší kalhoty..."

„A všechno v šedé, že ano?" zasměju se a víc se uvelebím na opěradle. Jungkookova odpověď mě ale překvapí.

„Ty kalhoty a bundy ano, ale představ si, že to ostatní bude v černé barvě." Hmm, popravdě, černá je skoro to samé, co šedá, prostě se zachová pravidlo, že všichni vězni musí mít přesně identické oděvy, ať už je to pyžamo, nebo zimní bundy a čepice.

„Hmm, tak aspoň něco." Jungkook s autem zaparkuje na věznickém parkovišti a pomůže mi ven z auta, už si nachystá moje doklady na předání zrzce za pultem a rovnou mi povolí pouta.

„Víš, co tě čeká, že?" Odfrknu si a udělám zamyšleného, ale moc dobře vím, co tím myslel.

„Oh, že by osobní prohlídka v tvém podání?" Jungkook na mě mrkne, aby mi to potvrdil. Jej.

„Hoseokie!" radostně na něj skočím, když vejdu do cely a všimnu si ho ležet na posteli s nějakým časopisem v ruce. Samozřejmě mi objetí vrátí, musí být štěstím bez sebe, když tady už nebude přespávat sám.

„Konečně, Tae!" vypískne a zpevní naše objetí, až skoro nemůžu dýchat. Musím se přiznat, že po dobu, co jsme tady v té cele spolu, jsme se hodně sblížili, opravdu, jsme nerozlučná dvojka, a nedivil bych se, kdyby třeba Yoongi s Jungkookem občas žárlili a ověřovali si, jestli jsme s Hoseokem opravdu jen tak dobří kamarádi.

„Co hlava?" optá se s uchechtnutím a já jen mávnu rukou.

„Ále, už dobrý, nic to nebylo, ani ta jizva nejde vidět." Řeknu a prstem poukážu na místo, kde jsem měl ještě před pár dny stehy.