Locker Boy - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

14. Kapitola

Jimin se opatrně postavil a zamračil se.

„Halo?" zavolal a Taehyung zakroutil hlavou.

„Hej," zamumlal Taehyung a zaklepal na dveře od kabinky, „jsi v pořádku? Potřebuješ pomoct?"

Jungkook se kousl do ruky, aby nevzlykl. Ano, potřeboval pomoct. Potřeboval, aby ho někdo ochránil před někým jako je Seung a jeho parta. Nutně to potřeboval, ale bál se... Bál se říct si o pomoct.

Taehyung se zhluboka nadechl a posadil se zády o kabinku. 

„Jungkooku?" zkusil tišším a jemnějším hlasem Taehyung a Jungkook potáhl. Taehyung ihned sklopil hlavu a povzdechl si. 

Jimin ho takhle nikdy neviděl. Taehyung byl častokrát smutný kvůli rodičům, kteří se hádají, takže o to nešlo. Spíš šlo o to, jak jemným hlasem promluvil na Jungkooka a jak změkl, když slyšel něčí potáhnutí. 

„Já raději jdu," zamumlal Jimin s mírným úsměvem, „děsil bych ho, pokud to je ten-"

„Jo, už běž," vyhrkl Taehyung a Jimin se zasmál. S úsměvem na rtech odešel ze záchodů a Taehyung tam s Jungkookem zůstal sám.

„Jungkooku, vím, že tam jsi," začal Taehyung, „a chci vědět, co ti udělali."

„Ni-nic," vydechl rozklepaným hlasem. Ihned toho litoval, protože do jeho očí se mu opět nahrnuly slzy a kolem svého těla omotal své ruce. Jako by se chtěl chránit před tím zžíravým pocitem.

„Jungkookie," povzdechl si Taehyung. Jungkook si skousl ret nad tím oslovením, protože ho takhle oslovoval vždy jen Jin s Namjoonem a občas Yoongi. „Nechci, aby ti ubližovali..."

„Mají na to právo," zašeptal Jungkook a Taehyung se zamračil. „Jsem oha-ohavný."

„Hej, hej, hej," vyhrkl Taehyung a rychle se postavil. Chtěl vlézt za Jungkookem, ale kabinka byla zamknutá. „To není pravda. Odvolej to."

„Pro-proč," vzlykl Jungkook, „je to pra-pravda."

Taehyung si opřel čelo o dveře a povzdechl si. 

„Seung, Chang, Wang a další, kteří ti ubližují, jsou ohavní. Ty jsi roztomilý, sladký a nevinný člověk, chápeš-"

„Nevím po-pokud sis všiml, ale já ne-nejsem člověk!" vyjel Jungkook.

Lidé mu vadili kvůli sobeckosti. Jediné, co lidé chtějí, tak jsou peníze a sláva. Hybridi byli pouze majetkem a tak hledali svého milujícího pána. Toužili pouze po lásce a pochopení, ale... změna je život.

„Pravda... nejsi člověk," zašeptal Taehyung a mírně se pousmál, „jsi sladký králíček, který potřebuje někoho, kdo ho ochrání."

Jungkook sklopil hlavu, ale ouška vystřelila do pozoru, když šly slyšet nějaké hlasité zvuky. Taehyung vylezl na topení, jednou nohou na parapet a opatrně se opřel o stěny kabinky. Nakoukl dovnitř a setkal se s překvapeným Jungkookovým pohledem.

„Můžu dovnitř?" zeptal se Taehyung a Jungkook zakroutil hlavou. Taehyung chápavě přikývl a pousmál se. „Chci ti pomoct. Nechci, aby ti někdo ubližoval."

Jungkook sklopil hlavu a povzdechl si.

„Nechci, aby bylo ubližováno někomu dalšímu," pípl tiše a zakroutil hlavou. „Doopravdy nech-"

Zničehonic se ozvala obrovská rána, Jungkook se polekaně podíval nahoru a Taehyung tam nebyl. Ihned otevřel dveře a vyběhl z kabinky na místo, kde se Taehyung opíral. 

Taehyung ležel na zemi s úsměvem na tváři a rukou na hlavě.

„Au," zasmál se a zasténal bolestí. Jungkook si k němu ihned dřepl a vyděšeně si ho prohlédl.

„Jsi-jsi v pohodě?" zeptal se tiše a Taehyung se zasmál.

„Jo, jen... menší nehoda," zavtipkoval a Jungkook se zamračil.

„Byla to velká rána... o-opravdu jsi v pořádku?" ujišťoval se a Taehyung jen mávl rukou. Opatrně se zvedl a když se chtěl postavit na nohu, tak málem spadl. 

Sáhl Jungkookovi na ramena a Jungkook reflexně jednou rukou na bok. Taehyung mu byl teď blíž než kdy jindy. Mohl si zblízka prohlédnout Jungkookův vyděšený obličej, který byl jen pár centimetrů od toho jeho.

Taehyung zvedl ruku a ukazováčkem mu přejel po líci až na bradu, za kterou si jeho hlavu zaklonil. Ihned viděl, jak má Jungkook zaschlou krev pod nosem, který se sladce třásl. 

„Pak že jsi v pořádku," zašeptal Taehyung a Jungkook zrudl. Byli opravdu hodně blízko a kdyby tam nevtrhl Jimin s Hoseokem, tak Jungkook asi omdlí.

„Slyšeli jsme ránu!" vyjekl Jimin a přiběhl k nim. Jungkook se odtáhl od Taehyunga a vyděšeně se přitiskl do rohu. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit."

Jungkook sklopil ouška a když uviděl Hoseoka, tak úlevně vydechl.

„Jungkookie, jsi v pořádku?" zeptal se ho starostlivě a Jungkook přikývl. 

„Spadl," zašeptal a kývl hlavou k Taehyungovi, „má nejspíš naraženou pravou nohu. Nemůže na ní došlápnout."

Taehyung mávl rukou a dokulhal k umyvadlu, kde namočil papírový kapesník. Přišel opatrně k Jungkookovi, který ztuhl a natiskl se ještě víc na zeď, když mu Taehyung opět zaklonil hlavu.

„Zabiju je," zamumlal si pro sebe, když Jungkookovi opatrně utíral nos. Jeho bradu stále držel a palcem jemně přejížděl po jeho jemné kůži. Taehyung se musel pousmát, když viděl, jak jeho tváře nabírají červenou barvu a oči se vyhýbají očnímu kontaktu. 

Jimin a Hoseok to jenom pozoroval se zatajeným dechem. 

„Jungkook si k sobě nikdy nikoho blízko nepustil," zašeptal Hoseok a Jimin se uchechtl.

„Taehyung nikdy nemluvil tak jemným hlasem a nebyl tak ochranářský," dodal Jimin a oba dva si vyměnili pohledy. 

„Úsměv," usmál se Taehyung a pohrál si s Jungkookovou bradou. Jungkook se zhluboka nadechl a vyděšeně sklopil ouška. Celou dobu byl nesvůj, protože Taehyung byl moc blízko. Ne, že by si ho připustil k tělu...

Bál se pohnout...

Když se ale Taehyung malinko odtáhl, tak vzal svůj batoh a vyběhl ze záchodů.

----

Jak se máme? ^^ 

Doufám, že to bude pohodová neděle a nic ji nepokazí <3