Locker Boy - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

68. Kapitola

„Nikam se mi nechce," zahuhlal Jungkook a přitiskl se k Taehyungovým zádům. Tiše si povzdechl a nasál staršího vůni, která ho donutila se usmát. „Škoda, že nemůžeš taky..."

„Mhm, Japonsko je krásný. Rozhodně mi posílej fotky. Každý den, ano?" Taehyung se k němu otočil a věnoval mu úsměv. 

„Určitě," uculil se a sklopil ouška. Ihned cítil, jak ho Taehyung objal kolem pasu a přitiskl si ho k sobě. „Tím pádem, ale i ty..."

„Samozřejmě."

„Jungkookie! Už pojď!" zakřičel Jin zezdola. Jungkook se neochotně zvedl, na záda si hodil vak s drobnostmi a nechal Taehyunga, aby mu vzat cestovku. 

Sešli schody a pomohli naložit všechno do auta. Jungkook otevřel dveře od auta, ale povzdechl si, když se mu doopravdy nechtělo opouštět Taehyunga.

„Aish, no. Nebudeš plakat, že ne," zavtipkoval Taehyung, ale ihned zmlkl, když viděl, jak se králíčkova ouška sklopila a oči jemně zaplnily slzami. „Ježíšku, pojď sem."

Jungkook ho objal a zhluboka se nadechl, než si skousl ret. Až moc byl zvyklý na trávení času s Taehyungem, že mu i ten týden bude připadat jako věčnost. 

„Králíčku," políbil ho na čelo a usmál se, „až poletíte zpátky, napiš mi a já tam budu. Pokud se na mě vrhneš, jako kdokoliv na těch různých videí, jak se někdo neviděl s někým, tak tě chytím tak pevně, že ti rozmačkám všechny kosti. Rozumíš?"

„Ano, Tae," zamumlal s mírným úsměvem a odtáhl se. Ihned si uloupil staršího rty a odtáhl se s věděním, že budou kvůli němu meškat, pokud se tu bude dlouho loučit. 

„Je to jen devět dní," usmál se Taehyung a rozcuchal mu vlasy.

„Já vím, ale i tak to je dlouho."

„Mám jet s tebou i na letiště?" zeptal se tiše, když viděl, že mu Jungkook nehodlá pustit ruku. Králíček ihned přikývl a stydlivě sklopil ouška. „Rodiče mě zabijou... chtějí bych byl doma za deset minut, ale... no, co už. Tak pojď."

Společně si tedy nastoupili do auta a vyjeli směrem na letiště. Ačkoli měli vcelku dost času, tak se báli o případný zmeškaný let. 

Celou cestu se Jungkook tulil k Taehyungovi, povídal si s ním a užíval si jeho hlasu, dokud ho slyší. 

Možná se choval přehnaně, ale pocit, že bude devět dní bez Taehyunga... no, byl z toho smutný. Chtěl s ním trávit každou minutu, co mohl, protože věděl, jak rychle to volno uteče. 

Ale zároveň byl šťastný, že zase stráví nějaký čas s Jinem a Namjoonem, kteří ho v Japonsku zaměstnají na každou vteřinu, aby nemusel být smutný. 

Po delší cestě na letiště, se vše vyřešilo a stačilo už jen nastoupit na letadlo, ale problém byl ten, že se Jungkook nechtěl opět pustit Taehyunga.

Objímal jeho paži, křečovitě zavíral oči, mezitímco tiše vdechoval jeho vůni. Jin s Namjoonem je jen pozorovali a mírně se usmívali.

„Takže... hned co dojedete na hotel, tak mi napiš nebo zavolej. Spíš zavolám já, bude to drahý... co víc ti říct," zapřemýšlel Taehyung, než si Jungkooka přitáhl do krátkého polibku, „miluju tě. Nehledej si nikoho jinýho, jasný?"

Jungkook se tiše uchechtl a přikývl. Pousmál se, než mu vtiskl polibek na tvář a rozešel se k Jinovi, který ho popohnal. 

„Už teď mi chybí," povzdechl si Jungkook, když si sedl a podíval se z okénka. 

„Je to roztomilé," zasmál se Jin a opřel se pořádně do sedadla. Jungkook po něm hodil nechápavý pohled. „To, jak jste se loučili. Připomíná mi to dny, kdy jsem jezdil pravidelně na tábory a Joonie se se mnou loučil přesně takhle."

„Jednou jsem jel dokonce i s tebou až na ten tábor pouze proto, abych se ujistil, že se ti nic po cestě nestalo," vložil se do konverzace Namjoon a chytil Jina za ruku. Opatrně mu přejel po prstenu a usmál se. „Ale jsem za všechno rád. I za ty naše hádky, protože jsme alespoň tam, kde chceme. A jsme šťastní."

V tu chvíli, kdy se políbili, tak se Jungkook už necítil znechuceně. Pouze se nad tím pousmál a vzpomněl si na Taehyunga, jak moc by ho chtěl mít u sebe. S tichým povzdechem si opřel hlavu a zavřel oči. 

Ačkoli to nebude dlouhý let, tak se chtěl na chvilku prospat, aby potom mohl volat s Taehyungem celé hodiny. 

Kéž by si jen nedělal tak velké iluze...

----

loneliness is my only true best friend... why?
because it never leaves me... never

pardon me

Přeji dobrou noc a sladké sny.