Locker Boy - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

37. Kapitola

Jungkook vyjekl a kousl silně Seunga do spodního rtu.

„Králíček kouše?" zasmál se Seung a sáhl si na pulsující spodní ret, ze kterého tekla krev. Jungkook si otřel ústa a znechuceně se na něj podíval.

„Nemůžeš si najít jiný cíl?!" prskl po něm Jungkook a Seung se ušklíbl.

„Kdo by měl tak dokonalý obličej, submisivní povahu a co si budeme. Máš utlej pas a dobrou prdel, vše co potřebuji. Nemusím si hledat někoho jiného, když Kim bere svojí prdel do Japonska. Nechává tě tu, i když ví, že já tu budu pořád. Věř mi, Taehyung není tak milý, jak se zdá."

Seung ho chytil za tvář a podíval se mu do uslzených očí.

„Opustí tě, protože on už takový je," zašeptal Seung a Jungkook zavřel oči. Sklopil ouška a nechal stéct jednu slzu. Poté ucítil prudký pohyb ruky a očekával ránu, ale nic. Seung mu setřel slzu a uchechtl se. Jungkook na své ruce ucítil něco, co nedokázal bez pohledu na to poznat, a tak otevřel oči a podíval se.

„Škrábl ses o mojí mikinu," zamumlal Seung, když Jungkook uviděl menší náplast. Když zvedl pohled, tak ho Seung surově přirazil ke zdi a chytil ho za tričko. „Cekneš o tom někomu a zabiju tě."

V tu dobu se otevřely dveře, ze kterých vyšel Taehyung a ihned si všiml Seunga, jak Jungkooka drží u zdi.

„Co děláš do prdele?!" vyjekl Taehyung a Seunga odstrčil. Seung si upravil mikinu a zvedl ruce.

„Nic jsem nedělal," vyhrkl a udělal krok vzad. Taehyung se k němu chtěl rozejít, ale jeho otec ho okřikl.

„Tak takhle si udržuješ dobrou reputaci?!" okřikl Taehyunga. Ten zaťal ruku v pěst a přišel k Jungkookovi, který měl sklopenou hlavu i ouška.

„Jsi v pořádku?" zeptal se tiše, opatrně mu zvedl hlavu a pohladil ho po tváři. Jungkook se na něj smutně podíval a skousl si ret.

„Opouštíš mě," zašeptal Jungkook nevěřícně a Taehyung ruku stáhl. Tiše si povzdechl a chtěl něco říct, ale jeho otec ho stáhl k sobě.

„Nechoď k němu," prskl otec a znechuceně se na Jungkooka podíval. Ten tiše zakňučel, jelikož se cítil nepříjemně a sklopil ještě víc ouška. „Ještě něco chytíš..."

„Otče, to je blbo-"

„Řekl jsem ti snad něco, ne? Taehyungu, nepokoušej mě. Dělej nebo to odletí," rozkázal Taehyugův otec a Taehyung se zamračil.

„Taehyungu," oslovil ho Jungkook tiše se slzami v očích, „ty mě opouštíš. T-ten včerejšek jsi ne-nemyslel vážně, že ne..."

Taehyung zaťal čelist a zhluboka se nadechl. Chtěl ho odpálkovat, aby to bylo jednodušší, ale stejně jen mělce vydechl a zakroutil hlavou.

„Myslel, já-"

„A dost! Naposledy. Kim Taehyungu, ihned pojď do auta, ať můžeme na to letiště a nezahazuj se tu s něčím!" zakřičel podrážděně Taehyungův otec.

„Ně-něčím?" vydechl Jungkook. „Já nejsem věc."

„Budu tě brát jako věc. Nejsi člověk, to stačí," prskl Taehyungův otec a strčil Taehyunga ke vchodovým dveřím. „Vypadni do auta, počkej tam na mě."

Taehyung protestoval, ale stejně nakonec odešel s krátkým pohledem na Jungkooka.

„Je mi jedno z jak velké části jsi člověk. Taehyung posledních pár měsíců řešil samé kraviny ohledně hybridů a nesoustředil se kvůli tobě na školu. Zapomeň na něj a nepotápěj ho. Takhle se nevyučí a skončí někde jako bezdomovec a jenom kvůli něčemu, co jsi ty," řekl nenávistně Taehyungův otec a Jungkook sklopil hlavu. „Stejně by tě odkopl. Taehyung v blízké době nechtěl vztah, chtěl se zaměřit na školu. Byl jsi pouhé rozptýlení."

Jungkook se snažil zahnat slzy, ale nešlo mu to. Když konečně uviděl, jak muž odchází, tak roztřeseně vydechl. Obličej si skryl do dlaní a začal zhluboka dýchat.

„Nejsem věc... nejsem věc... nejsem věc," šeptal si pro sebe Jungkook, když se snažil zahnat všechny ty myšlenky, které se týkaly jeho původu. Nakonec tiše vzlykl a kousl se do zápěstí, aby zahnal všechny vzlyky. Rychle se uklidnil, setřel si slzy a rozešel se do třídy.

„Jungkooku! Kdes tak dlouho byl?!" vyjekl Jimin a Jungkook se zasmál. Poškrábal se na zátylku a sedl si na židli.

„Nebylo mi dobře," zamumlal lživě. Hoseok se zamračil a přiblížil se k němu.

„Máš červené oči... brečel jsi?"

„Ne, hyung. Jen jsem unavený," zívl si Jungkook a podepřel si hlavu dlaní. Hoseok jen přikývl, ale váhal, jako by mu nevěřil.

A taky že nevěřil.

Ačkoli vypadal unaveně, tak mu to nevěřil. Ruce se mu třásly, měl sklopená ouška a pořád nedával pozor. Poslední hodina skončila, všichni si popřáli veselé svátky a ti tři se rozešli do vestibulu.

„Jungkookie, nechceš jít s námi do města potom na štědrej den?" zeptal se Jimin a Jungkook zakroutil hlavou. Zapnul si bundu a schoval si ruce do kapes.

„A-asi ne... spíš budu doma," zamumlal s mírným úsměvem, který ale neukazoval žádnou radost. Byl to falešný úsměv, který měl zakrýt bolest.

„Ale no tak. Přece nebudeš celý den doma! Venku je zdarma čaj, sušenky a opravdu dobré představení," přemlouval ho Hoseok a Jungkook jen pokrčil rameny. „Chodili jsme s Taehyungem každý rok, ale když už nebude, tak to bude na nic. Chceme ti alespoň zlepšit náladu."

Jungkook chtěl něco říct, ale známý hlas za ním ho nenechal.

„Jungkookie, můžu s tebou mluvit?"

----

chtěla jsem se podělit s tímto skvostem, so don't hate me :') 

Dáme si stejnou otázku jako kolem patnáctého listopadu 2k19, schválně, kdo napíše stejnou odpověď jako minule:)

who's gonna die?:)