Locker Boy - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

72. Kapitola

Následující ráno bylo jiné. 

Jungkook kontroloval mobil každých pár vteřin, jelikož očekával, že mu Taehyung odepíše alespoň ráno, ale nic se mu nedostalo. A nejhorší na tom bylo... že to nebyl jen jeden den, ale i zbytek celého jejich rodinného výletu.

„Joone, kam jsi do hajzlu dal ty moje ponožky s donutama?!" vyjekl Jin, když si balil zbytek věcí. Namjoon v koupelně dobaloval zbytek a Jungkook už nedočkavě seděl na ustlané posteli. 

„Byly v šuplíku," ozval se Namjoon a brzo se objevil u Jina, který otevřel všechny šuplíky, ale ponožky žádný, „myslím alespoň..."

„Aish, tohle už budou několikátý ponožky, co tu nechám," povzdechl si nejstarší a nafoukl tváře jako malé dítě. 

„Máš je v batohu... přední kapsa," ozval se nejmladší a ukázal na batoh, opírající se o skříň. Jin to zkontroloval a našel to, co potřeboval. „Nemáš za co."

„Díky," zamrmlal a prohlédl si Jungkooka. Ten jen koukal na mobil, kousal si ret a hýbal s nohama jako vždy, když byl nervózní.

Nebyl nervózní z letu... spíš z toho, co přijde po něm. 

Taehyung na něj měl totiž čekat hned, co přiletí, ale bál se toho, že tam nebude. A proč? 

Protože ho už sedm dní Taehyung ignoruje. Nezobrazí si jeho zprávy, nezvedne mu hovor a ani mu ho neukončí, což ho štve. Zároveň mu možná něco jeho rodiče připravili, takže ten týden stráví někde kdovíkde a nutí ho tam být bez telefonu.

Ale všechno to byly jen teorie a pravdu se dozví, až když přiletí zpátky do Seoulu a dojede k němu domů. Ačkoli... i toho se bál.

„Jungkookie, můžeme?" zeptal se poněkolikáté Namjoon. Oslovený jen přikývl, povzdechl si a zastrčil si mobil do kapes. Vzal si na záda batoh a do ruky velkou cestovku, se kterou mu na začátku jejich výletu pomáhal Taehyung.

„Máme zpoždění... další let je až za dvě hodiny."

„Musíme to stihnout," vyhrkl Jungkook a rozhlédl se, aby viděl taxi, které si zavolali, „musím vědět, co se to děje..."

„My víme, ale-"

„Taxi!" ukázal někam na silnici a vyšel k silnici. Jin s Namjoonem si jen povzdechli, došli k němu a po narvání všech věcí do auta vyjeli. 

Letadlo stihli přesně, usadili se na svá místa a přežili let, který nebyl nijak extrémně dlouhý. No, jak pro koho.

Jungkook poklepával nohou, kousal si nehty a frustrovaně vzdychal pokaždé, kdy se podíval, kolik ještě zbývá času než dorazí do Korey. 

Po přistání a převzetí věcí se Jungkook stále a stále rozhlížel, kontroloval jak mobil, tak i okolí, aby zahlédl alespoň něco či někoho, ale nic. 

Viděl jen hrozně moc neznámých lidí, kteří pospíchali anebo čekali na svůj let. 

„Jungkookie, máme tu auto, pojď," Jin ho chytil za ruku a smutně se pousmál, když viděl, jak Jungkook přikývl se sklopenýma ouškama. 

Samozřejmě hned vyjeli domů. Chtěli si pořádně vybalit, sníst něco dobrého a možná se jít někam projít, jelikož počasí bylo opravdu přívětivé. 

„Hyung? Můžeš mě vyhodit u Taehyunga? Řeknu ti adresu," zeptal se tiše Jungkook a Jin za volantem zaváhal. Nakonec si stejně jen odkašlal, usmál se a přikývl.

Proč taky ne, že... určitě se nic neděje, možná se jen Taehyung pohádal s rodiči a ti mu zabavili mobil. Kdoví...

Jenže se něco dělo. 

Když se Jungkook objevil před Taehyungovým domem a už pět minut klepal, tak se nic nedělo. Nikdo neotevíral, nikdo nekoukal z okna... nikdo nikde. 

„Chlapče, co tu hledáš?" ozval se neznámý hlas za ním a Jungkook se vyděšeně otočil. „Potřebuješ pomoct?"

„J-já - ne... děkuju," zasmál se rozpačitě a muž se zamračil. Podíval se na dům a uchechtl se.

„Kim s jeho rodinou letěli pryč před pár dny. Takže já být tebou, nečekám tu."

„V-vy se znáte?"

„Bydlím tu dlouho a tenhle dům jsem jim prodal, takže je neznám přímo, ale trošku. Jeho manželka se baví s tou mou, takže jsem zaslechl, jak klábosí," odpověděl mu a zasmál se. „No nic, tak přeji hezký den-"

Jungkook sledoval, jak muž odchází, ale stejně se za ním rozeběhl a zastavil ho opět tišším hlasem.

„Pardon... kam že to vlastně letěli? zeptal se nejistě a muž se zamračil. Vypadal zamyšleně.

„Myslím, že Yohae říkala něco o Americe," zamrmlal nejistě a po chvilce pokrčil rameny, „nebo Thajsku. Netuším, ale možná to bude obojí."

„Aha, no... děkuju."

Muž jen přikývl, mávl rukou a rozešel se opět ke svému domu. Jungkook vytáhl mobil, zjistil si autobus, na který se ihned rozešel a mezitím přemýšlel, zda Taehyungovi něco napsat.

Nakonec se ale rozhodl, že mu napíše až doma... až na to bude mít chuť. 

----

Pardon, že včera nebyla, ale neměla jsem chuť a přemýšlela jsem... hodně. 

Nemohla jsem kvůli tomu tak trošku usnout, jelikož to není nic příjemného, ale přemýšlela jsem o dopsání této storky a následným skončení...

Samozřejmě to není definitivní rozhodnutí, přemýšlím o tom už nějakou dobu, jelikož mám pocit, že to přestává bavit vás, čímž mně klesá motivace... 

ale vím zase, že kdybych skončila, vrátila bych se, protože by mi to chybělo.

No, chci ale říct, že je možné, že nebudou vycházet kapitoly. Příští povídku chci hodně promyslet, takže je možné, že tady se na nějakou chvilinku třeba zaseknu (nebudu vědět, jak dál), ale mám pocit, že ani to nehrozí.

Prostě a jednoduše, kdyby nevyšla kapitola jako včera, tak mě omluvte. 

Malinko se mi ztrácí motivace po pár... znepříjemňujících zpráv. pardon me

Ale přeji vám dobrou noc či dobré ráno (záleží, zda jdete spát, nebo jste vyspaní)