Locker Boy - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

44. Kapitola

„Jungkookie, jak ti je?" zeptal se opatrně Jin. Odhrnul mu vlasy z čela, kam mu poté položil studený obklad. 

„Na nic," vydechl Jungkook. 

Jin si povzdechl, položil sklenici vody na stolek a pohladil ho po ruce. „Zkus ještě spát..."

„Nejde to, hyung," zašeptal Jungkook, mezitímco si lehl na bok. Objal deku a tiše vydechl. „Je toho moc..."

„Já vím, ale ty to zvládneš," řekl povzbudivě Jin s úsměvem. Jungkook zakroutil hlavou a zavřel oči.

„Kdy dojde zbytek prášků?" 

Jin pokrčil rameny a prohrábl si vlasy. Je to už pět dní, co je Jungkook v takovémhle stavu, ale jeho tělo je tak slabé, že prostě už jen leží a občas omdlí z nedostatku spánku. Doktor jim slíbil prášky před dvěma dny, ale nebylo jich dost. Bylo to jedno plato, které stihl Jungkook dobrat za dva dny celé. 

„Doktor mi napsal, že přesně neví, že tyhle prášky nejdou sehnat ihned a proto dojedeme s Namjoonem do Daegu, kde bychom se měli sejít s někým, kdo by nám mohl dát pro tebe ty prášky."

Jungkook unaveně přikývl a sklopil ouška, když se více přitulil k dece. 

„Už musíme vyjet, zkusíme se vrátit ještě dnes. Bude líp," zašeptal Jin a Jungkook nezareagoval. Jeho tělo s ním nespolupracovalo, hlava ho bolela a špatně se mu dýchalo. 

Účinky posledního prášku mu už pomalu mizely a on se propadal do toho pekla, ze kterého byl na chvilku vysvobozený.

 Jin odešel z místnosti a s Namjoonem odešli na cestu do Daegu. 

Jungkook tiše vzlykl do deky a ihned v sobě další vzlyk udržel.

„Ne, už ne," zamrmlal si pro sebe tiše, jako by se bál, že to bude ještě horší. Lehce se uvolnil, zívl si a po pár minutách dokázal usnout.

„Musím ihned za ním," zakřičel Taehyung a jeho otec mu dal facku. Nebyla to první a ani poslední, jelikož po ní následovala další. Taehyung se mu jen vzdorovitě postavil a zaťal ruku v pěst. 

„Nepustím tě za něčím takovým!" křikl Taehyungův otec a Taehyung do svého otce strčil. Upevnil si batoh na zádech a než Taehyungův otec stihl cokoliv udělat, tak Taehyung přímo vyskočil z okna.

Naštěstí bydleli v menším domečku a přízemní okno bylo skoro až na zemi, takže Taehyung měl dokonalý prostor k útěku. Po několika dnech snahy se dostal ven.

Vyběhl co nejrychleji mohl k autobusové zastávce, kde akorát zastavil autobus. Zrychlil a ve vteřině už byl v autobuse. Díky okénku si všiml, jak za ním otec běžel, ale jelikož řidiči autobusu nikdy nečekají, tak mu autobus ujel. 

Taehyung si ihned oddechl a na další zastávce vystoupil. Zavolal si taxi, které ho odvezlo až na letiště, kde stihl let do Seoulu, který si našel hned v ten den, kdy mu Namjoon napsal.

„Prosím, vydrž," zašeptal Taehyung a podíval se z okénka ven. Tiše si povzdechl a zavřel oči. 

Doufal, že Jungkook ho nebude nenávidět. Doufal, že mu dokáže pomoct tak, jak slíbil...

„Yoongi-hyung?" zavolal tiše Jungkook se skousnutým rtem. Yoongi ihned přišel a poklekl si vedle něj. „D-dáš mi prosím ten poslední prášek?"

„Jungkookie, víš, že si ho máš nechat na noc-"

„Pro-prosím," zašeptal roztřeseně Jungkook a Yoongi si povzdechl. Opatrně přikývl a donesl Jungkookovi poslední prášek na uklidnění. Ten Jungkook rychle zapil a vzal si od Yoongiho obklad. 

„Budu muset odejít," zamumlal Yoongi, když dostal zprávu z práce. Jungkook mírně přikývl a se skousnutým rtem se otřel o deku. „Zvládneš to tu? Zítra ráno by tu nejspíš Jin s Namjoonem měli být."

„J-jo," vydechl Jungkook. Yoongi tedy přikývl a tiše se rozloučil, než odešel. 

Jungkook se zhluboka nadechl, přitiskl se k dece a začal se o ni třít. Tiše vzdychal, dokud se po několikáté neudělal a neuklidnil se alespoň na chvilku. Zaklonil hlavu, mezitímco poslouchal to ticho, které ho moc neuklidňovalo.

Se skousnutým rtem si vyměnil spodní prádlo a přikryl se dekou. Mělce vydechl, když cítil, jak se jeho tělo opatrně uklidňuje díky prášku, který si vzal. Opatrně se napil vody, než si lehl na postel a zavřel oči. Úlevně si oddechl a snažil se usnout, ale v tu chvilku...

„Jungkookie!" zakřičel někdo pod jeho oknem, na které dopadlo pár malých kamínků. Jungkook si podrážděně povzdechl a opatrně došel k oknu.

Když uviděl Taehyunga, jak tam stojí s omluvným pohledem, tak si myslel, že to s ním sekne...

----

Byla by delší, ale bolí mě hlava už pár hodin a já si řekla, že stejně musím napsat kapitolku, tak je tu... Příště snad bude lepší. ><

Přeji vám dobrou noc a sladké sny ^^ (MAZEJTE SPÁT)

Někomu už dobré ráno~